Bořivoj Zdenko Radoň

* 18.1.1867 Praha – † 26.2.1953 Praha-Břevnov


důstojník rakousko-uherského válečného námořnictva, později působil v letectvu


bydliště

Praha-Staré Město čp. 1106 (rodný dům),
Brno-Královo Pole, Lužánecká, též Lužánská (Augartengasse) 82,
Brno:
- Pražská 70
- Rathausgasse (Radnická, též Radniční) 1,
Praha-Břevnov, Vodňanská 5 (místo úmrtí)


vzdělání

vyšší reálné gymnázium v Brně, Jánská ulice (12. 7. 1886 maturita),
1886–1888 námořní akademie ve Fiume


vyznamenání a pocty

Řád železné koruny,
Vojenský záslužný kříž (dvojí udělení),
Vojenská záslužná medaile „Signum laudis“,
Karlův vojenský kříž,
Vojenský služební odznak,
Bronzová jubilejní pamětní medaile 1898,
Vojenský jubilejní kříž 1908


jiné pocty

Stříbrná pamětní medaile za odboj na Jadranu vydaná v roce 1948 k 30. výročí vzpoury v Kotoru


dílo

Přes tři oceány. Praha, Šolc a Šimáček 1938.


zaměstnání

rakousko-uherské válečné námořnictvo


odborné a zájmové organizace

Čsl. obec bývalých námořníků a účastníků národního odboje na Jadranu (čestný člen)


hrob

Praha-Břevnov, hřbitov sv. Markéty, oddělení D-11, hrob č. 3


poznámky

Bořivoj Radoň pocházel z české rodiny. Jeho otec, úředník železniční dráhy v Praze, byl vlastenec a podporovatel národních snah. Zejména těch, které se vztahovaly k uctění památky Karla Havlíčka; podílel se i na zaopatření jeho osiřelé dcery Zdenky. Služební postup přivedl Jindřicha Radoně s rodinou do Německého Brodu. Tam vyučoval malého Bořivoje po dva roky soukromý český učitel. Do školy zde chodil jeden rok (3. třída).
Po náhlém úmrtí otce v roce 1876 se matka s oběma syny přestěhovala do Brna. Tady začal devítiletý Bořivoj chodit do německých škol. Po dokončení obecné školy studoval na C. k. vyšším státním reálném gymnáziu na Jánské ulici a v roce 1886 zde složil maturitní zkoušky.

Právě tehdy vydalo velitelství rakousko-uherského válečného námořnictva při ministerstvu války ve Vídni vyhlášku, která umožňovala absolventům středních škol, aby se přihlásili k námořnictvu. Prostřednictvím svého poručníka, který žil ve Vídni, získal Bořivoj potřebné informace a podal si přihlášku, která byla vyřízena kladně.
Dne 20. 10. 1886 se zařadil Bořivoj Radoň mezi třináct adeptů, kteří se sjeli z celé monarchie ke zkouškám na C. a k. námořní akademii v chorvatské Rijece, tehdy Fiume. Velmi přísné zkoušky trvaly deset dní. Poté následovalo několik lékařských prohlídek, kterých se Bořivoj poněkud obával, byl totiž slabší tělesné konstituce. Závěrečné vyhodnocení vyřadilo tři adepty, ale pro Bořivoje byl výsledek příznivý, dne 31. 10. 1886 byl přijat do rakouského válečného námořnictva. Praktický a teoretický námořní výcvik zahájil Radoň v Pule na školní lodi, fregatě SMS Novara. Trojstěžňovou fregatu proslavila vědecká výprava v letech 1857–1859, během které, jako první rakouské plavidlo, obeplula svět. V roce 1866 se Novara zúčastnila námořní bitvy u Visu (Lissa), kde Rakušané porazili silnější a moderněji vybavenou italskou flotilu. Školní dělostřeleckou lodí se Novara stala v roce 1881.

Výcvik kadetů v Pule trval devět měsíců. Poté absolvovali svou první velkou plavbu. Přes Řecko, Dardanely a Malou Asii dopluli do Smyrny, odkud se vrátili zpět do Puly, aby se připravili na kadetní zkoušky. Ty složil Radoň v lednu roku 1888.
Během studia na akademii a později jako námořní subalterní důstojník, poznal Radoň na různých lodích rakouského válečného námořnictva celé Středomoří. Plavbu kolem světa absolvoval s korvetou SMS Saida. Po dvou a půl letech služby na světových mořích byl na několik roků přidělen do mobilizačního oddělení přístavního admiralátu. Dne 1. 11. 1897 byl povýšen na poručíka řadové lodě 2. třídy a poté sloužil na různých plavidlech. Velitelem lodi se stal poprvé na plachetní jachtě SMS Lily, přidělené eskadře k výcviku mužstva.
V roce 1903 absolvoval dělostřelecký kurs a poté byl znovu povolán do Vídně. Zde pracoval v operačním oddělení námořní sekce na nových směrnicích pro taktiku a signalizaci. Nové návrhy byly ověřovány při letních cvičných plavbách. Po čtyřech letech se Bořivoj Radoň vrátil ke službě na moři jako vedoucí dělostřelecký důstojník na bitevní lodi SMS Erzherzog Karl.
V listopadu 1909 dosáhl hodnost korvetního kapitána a byl pověřen vedením kadetních kursů, které byly přípravou na důstojnické zkoušky. Zároveň velel torpédové lodi SMS Planet, na níž probíhal praktický výcvik kadetů. Na podzim 1911 byl jmenován velitelem torpédoborců SMS Dinara a poté SMS Streiter.

Po službě na dalších válečných lodích byl Radoň v květnu 1912 povýšen do hodnosti fregatního kapitána. Poté byl opět odvolán do Vídně, tentokrát k technickému oddělení námořní sekce. Dne 8. 10. 1913 převzal Bořivoj Radoň velení pancéřového křižníku SMS Sankt Georg v přístavu Gruž, který je dnes součástí Dubrovníku. Nejmodernější křižník rakousko-uherského válečného loďstva měl tehdy za sebou už několik zahraničních plaveb i mezinárodních přehlídek. Pod Radoňovým velením byl Sankt Georg vyslán k černohorskému pobřeží a do Albánie, zasažené vážnými nepokoji po nastolení německého knížete Wieda. Zpět do Puly se křižník vrátil na počátku války v roce 1914. V témže roce byl Radoň povýšen do hodnosti kapitána řadové lodi (odpovídající hodnosti plukovníka).
Při jedné z lodních prohlídek, které byl s ostatními důstojníky osobně přítomen, byla nalezena v podpalubí křižníku knihovna, ukrytá ve skříňce k úschově revolverů. Doposud o ní věděli jen čeští námořníci z lodní posádky, pro které byla četba českých knih zdrojem posily jejich národního povědomí. Nález nepovolené české knihovny byl závažný přestupek: v mnohonárodnostním rakousko-uherském válečném námořnictvu byly veškeré projevy národních snah přísně zakázány a postihovány. Radoň vážnost situace pochopil, ale zachoval se tolerantně: knihovnu nezakázal, přestupek nehlásil a nikdo nebyl potrestán. Křižníku Sankt Georg velel Radoň až do 28. 3. 1917 a byl poslední válečnou lodí, na které sloužil.

V dubnu 1917 byl padesátiletý Radoň jmenován velitelem rakousko-uherského námořního leteckého sboru, jehož hlavním stanem byla Puntisella u Puly. Jako letecký pozorovatel se měl zúčastňovat výzvědně orientačních letů i bombardovacích akcí.
V polovině května 1917, při cvičném letu s pilotem Sturmem, došlo k havárii jeho hydroplánu L 91, který se před přistáním zřítil do moře. Zraněný Radoň málem přišel o život, ale po uzdravení v průzkumných letech pokračoval dál.
Na konci října 1917 přijel na inspekci do Puly císař Karel I., a poté německý císař Vilém II., kterého Bořivoj Radoň prováděl po stanici Puntisella. Prohlídce byl přítomen také admirál rakousko-uherského válečného loďstva Maxmilian Njegovan. „Konec starých časů“ byl už hodně znát. Kázeň na válečných lodích i v letectvu byla špatná a rozpad disciplíny stále pokračoval. Hlad a často neúnosné sociální podmínky vedly postupně ke ztrátě bojeschopnosti mužstva. Vše vyústilo 1. 2. 1918 v námořní vzpouru v boce Kotorské. Jejím centrem se stal křižník Sankt Georg. Vzpoura byla po třech dnech potlačena a poté stanulo čtyřicet vzbouřenců před stanným soudem. Mezi čtyřmi námořníky, odsouzenými k trestu smrti zastřelením, byl také Čech František Rasch. Poprava byla vykonána 11. 2. 1918 v Kotoru.
Po vzpouře nastaly ve vedení válečného loďstva velké změny. Bořivoj Radoň byl z funkce velitele námořního letectva odvolán 7. 5. 1918. Po převelení do Vídně byl jmenován přednostou operační kanceláře námořní sekce při Ministerstvu války. Povýšení do hodnosti kontradmirála přišlo 1. 11. 1918, ironií osudu až po oficiálním zániku rakousko-uherské válečné floty (31. 10. 1918).
Po pádu monarchie se Radoň přihlásil do služeb Československé republiky, ale žádost byla zamítnuta. K 1. 1. 1919 (v 52 letech a po 33 letech služby) byl poslán do penze. Radoňova kariéra vysokého rakouského námořního důstojníka byla čestná. Už od počátku, kdy nemohl očekávat žádnou podporu či protekci, vynikal pílí a houževnatostí. K českému původu se vždy hlásil a na rozdíl od některých důstojníků své jméno neponěmčoval. Byl přísným, ale spravedlivým a lidským velitelem.

Radoň opustil Vídeň počátkem srpna 1919. Odešel nejprve do Brna, kde bydlel na Pražské 70 (dnes Štefánikova) v rodině svého bratra Jaroslava Radoně, inspektora státních drah. Jeho další brněnskou adresou byla Radniční 1 (dnes Radnická), odkud se na jaře 1920 odstěhoval do Prahy. Zde se 15. září 1921 oženil se spisovatelkou Marií Bosáčkovou, která psala pod pseudonymem Maryša Šárecká.
Bořivoj Radoň se ve vzpomínkách vracel k moři přednáškami a příspěvky do časopisů. Udržoval také přátelské styky s Čsl. obcí bývalých námořníků a účastníků národního odboje na Jadranu. V roce 1938 vyšla v pražském nakladatelství Šolc a Šimáček Radoňova kniha „Přes tři oceány“, zdařile ilustrovaná Františkem Procházkou.
Po druhé světové válce vyšla kniha znovu. V té době se Radoňovi zhoršoval zrak a následně zcela oslepl. Bývalí námořníci na něj nezapomínali. Stříbrnou pamětní medaili za odboj na Jadranu, vydanou v roce 1948 k 30. výročí vzpoury v Kotoru, obdržel jako čestný člen jejich Obce. Někdejší velitel legendárního křižníku Sankt Georg zemřel 26. 2. 1953 v Praze. Smuteční obřad se konal ve středu 4. 3. 1953 odpoledne v kostele sv. Markéty v Břevnově. Několik bývalých námořníků ve spolkových uniformách Obce stálo u Radoňovy rakve čestnou stráž. Rakev poté donesli k jeho hrobu na nedalekém hřbitově.

POUŽITÁ LITERATURA:
- Archiv Difrologického klubu Praha. Heslo Bořivoj Radoň zpracoval Jiří Tintěra.
- Marek, Jindřich: Knihovna na křižníku Sankt Georg. In: Přísně tajné! 2000, č. 6, s. 59–80.
- Marek, Jindřich: Kapitán z Truhlářské ulice. Pod rakouskou vlajkou. Čeští námořníci v létech 1900–1918. Cheb, Svět křídel 2003, s. 127–129.
- Moře Slovanům! Různé zprávy. 1926, č. 9, s. 74.
- Nitka, Tom: Český námořník, kontreadmirál Bořivoj Radoň. In: Moře Slovanům! 1936, č. 6, s. 45–47.
Rangsliste der K.U.K. Kriegsmarine. Richtiggestellt bis 27. Juli 1918. Wien 1918.

Toto encyklopedické heslo zpracovala na základě archivního výzkumu a literatury dr. Jarmila Urbanová, děkujeme.


obrazy

prameny, literatura

partneři

Marie Radoňová (Bosáčková)
sňatek: 15. 9. 1921, Praha



sourozenci

ulice

Lužánecká, též Lužánská (Augartengasse)
bydliště v době studií (dnes Poděbradova) Rathausgasse (Radnická, též Radniční)
bydliště (dnes Radnická) Pražská
bydliště po roce 1919 (dnes Štefánikova)


Menš


Aktualizováno: 18. 06. 2020