česká

Rakousko-Uhersko, ČSR, ČSSR

jeho syn uvedl: jeho dlouhý život byl „sice chudý na požitky, ale bohatý na zážitky“

Brno-Slatina, Budínská 12

obecná škola ve Slatině,
měšťanská škola v Brně,
po návratu z legií kurz na brněnské technice

tkadlec, později vzorkař v továrně na koberce v Brně,
po návratu z legií administrativní pracovník Průmyslové školy textilní v Brně

národněsocialistická strana

Sokol (cvičenec, člen výboru),
člen obecního zastupitelstva v Brně-Slatině,
knihovník obecní knihovny, později Městské knihovny ve Slatině (půjčoval knihy 36 let),
uvaděč místního kina Beseda,
člen místní organizace zahrádkářů

Slatinský hřbitov, Šlapanická

Jako malý chlapec brzy osiřel (matka mu zemřela, když měl osm roků, otec zemřel o tři roky později), vychovávala jej teta.
Za první světové války musel 8. 10. 1914 k odvodu, dne 2. 1. 1915 odjel se 14. zeměbraneckým pěším plukem na východní frontu. U Lvova přeběhl 21. 3. 1915 s pěti kamarády k Rusům a byl zajat. Zajatci byli přepraveni spolu s dalšími ze Lvova do Kyjeva, odtud 20. 4. 1915 do malého zajateckého tábora v Ašchabadu v Turkmenistanu až u hranic s Iránem. Odtud odjel 2. 7. 1915 velký transport asi 500 zajatců k Taškentu, kde se stavěl velký zajatecký tábor. Zde Josef Dlezek v prosinci onemocněl spolu s dalšími zajatci skvrnitým tyfem. Po uzdravení sloužil jako saniťák na ošetřovně do srpna 1916.
Poté odjel s transportem zajatců do Taganrogu poblíž Rostova na Donu. Zde pracovali zajatci ve zbrojní továrně. Jejich podmínky byly slušné: dostávali plat, dokonce založili jednotu Sokola, pravidelně cvičili a pořádali i veřejná vystoupení. Měli dokonce Českou revoluční demokratickou organizaci, v níž platili příspěvky a jako její členové měli právo svobodného pohybu v Taganrogu a Rostově.
Protože oblast se ocitla ve frontovém pásmu bojů bolševiků s junkery, dali čeští zajatci 23. 3. 1918 výpověď ve zbrojovce, vyzvedli si platy a zvláštním vlakem se vydali na sever, aby se připojili k čs. legionářům. Jejich vlak dostihli 1. 4. 1918 v Penze. Josef Dlezek se stal střelcem 8. střeleckého pluku „Slezského“ v 7. rotě. Legionářské vlaky mířily přes Kuzněck do Samary, kam přijeli legionáři 12. 4. 1918 s nadějí, že brzy dosáhnou Vladivostok a vydají se na cestu domů. Vladivostok byl však dobyt až 21. 6. 1918 a po devítidenním pobytu přišel rozkaz vrátit se zpět na Sibiř.
Následovalo 22 měsíců, kdy legionářské vlaky pojížděly po sibiřské magistrále mezi městy Chabarovsk, Irkutsk a Jekatěrinburg, střídavě bojovali s bolševiky, kteří napadali legionářské vlaky, střídavě čekali na další přesuny. Do Vladivostoku přijel J. Dlezek se svým plukem 9. 5. 1920 a po skoro měsíčním pobytu v kasárnách bývalé carské armády se konečně nalodil 6. 6. 1920 na parník „M. S. Dollar“ (28. transport), kterým odpluli 7. 6. ke kanadským břehům. Do Vancouveru připluli 22. 6. 1920. Odtud byli přepraveni pohodlnými vlaky na východ.
Dne 1. 7. byli slavnostně uvítáni ve městě Quebeck. Zde se zdrželi 14 dní, během nichž předvedlo asi 400 mužů dne 11. 7. cvičení z předválečného sokolského sletu v Praze. Další plánované cvičení se pro nepřízeň počasí již neuskutečnilo. Vlaky pak legionáři odjeli do přístavu Halifax, kde se 17. 7. 1920 nalodili na parník „S. S. Belgie“, se kterým připluli 26. 7. do německého přístavu Cuxhaven. Odtud se repatriačními vlaky vrátili do svobodné republiky. S 8. plukem přijel J. Dlezek do Opavy, po několika dnech pobytu odjel 4. 8. 1920 do Slatiny. Demobilizován byl 28. 9. 1920.
Jak spočítal podle svého deníku, který si po celou dobu vedl, „na cestu ze Slatiny kolem světa zase do Slatiny“ potřeboval pět a půl roku života, jako zajatec najel tisíce kilometrů po Rusku, další tisíce kilometrů jako legionář po Sibiři, lodí přes Pacifik 7 900 km, skoro 5 000 km vlakem přes Kanadu, 4 500 km lodí přes Atlantik a další stovky kilometrů přes Německo a ČSR. Za tu dobu přečetl stovky knih českých, ruských a německých, které do plukovní knihovny dodaly mezinárodní organizace ze spřátelených zemí.

zobrazit

Helena Dlezková (Křížová)
sňatek: 1922

Josef Dlezek
Helena Dlezková
Miloslava Dlezková

Arnošt Dlezek
Kateřina Dlezková

Budínská
bydliště s rodiči (tehdy Slatina čp. 83)

Slatinský hřbitov
Šlapanická
místo posledního odpočinku

mapa

Menš