Zřejmě díky svému společenskému postavení se podařilo staviteli M. Kellnerovi získat nejlukrativnější pozemek z těch, které vznikly jako výsledek asanace a regulace území kolem Starobrněnské brány, a na něm podle vlastních plánů postavil nájemný dům. Třípatrová polobloková stavba pak přímo naproti novostavbě Městského dvora vymezila druhou stranu nově projektované Eliščiny (Husovy) třídy, která ovšem tehdy nebyla ještě propojena s ulicí Nádražní. (Prodloužení Husovy třídy k nádraží bylo realizováno až na začátku 40. let 20. století.)
Všechny tři průčelní fronty autor ztvárnil analogicky, když je střídmě dekoroval motivem vejcovce na krakorcovitě utvářených prvcích, zavěšených pod korunní římsou. Hmotu střední fasády (2+1+2) navíc v ose rozčlenil lodžií.
Dům v zeleni s luxusními byty a s romantickou vyhlídkou až k rakouským hranicím se stal brzy velmi populární (podobně jako Městský dvůr), a tak si zde našli byt mnozí významní obyvatelé Brna. Vedle samotného Kellnera to byli četní Brňané, kteří měli navíc co do činění s brněnským stavebnictvím - např. zemský stavební ředitel Mathias Waniek, přednosta městského stavebního úřadu Wenzel Stolz nebo městský inženýr Johann Lorenz.
Interiéry Kellnerova domu přestavěl na počátku 40. let 20. století stavitel Karl Pelischek.

Ostatní literatura

"Brněnská architektura 1815–1915"