Viola Fischerová

Viola Fischerová

* 18.10.1935 Brno – † 4.11.2010 Praha

básnířka; překladatelka
dítě osobnosti: prof. PhDr. Josef Ludvík Fischer

národnost

česká

státní příslušnost

ČSR, ČR

zajímavé okolnosti

„Současně v sobě nesla neskrývaný soucit se stvořením a vášnivě se dokazovala nasazovat tam, kde bylo potřeba - při záchraně opuštěného zvířete, bezdomovkyně či aleje, které hrozilo vykácení. Když jsme se před několika lety vraceli z Drážďan, kde vyhrála literární cenu štědře finančně dotovanou, rozepisovala si už ve vlaku na papír instituce a jména lidí, mezi které rozdělí peněžní „výhru“ - psí útulek, nemocná kamarádka, postižené děti.“ (Miloš Doležal, c. d.)

příčina úmrtí

v nemocnici v Motole podlehla zákeřné nemoci

bydliště

Praha, Lohniského 903

vzdělání

Filozofická fakulta Masarykovy univerzity Brno - slavistika,
Filozofická fakulta Univerzity Karlovy Praha - čeština a polština,
univerzita v Basileji - germanistika a historie

vyznamenání a pocty

Magnesia litera (2010 - za knihu Co vyprávěla Dlouhá chvíle)

dílo

zobrazit

Je autorkou básnických sbírek:
- Propadání (1957, prvotina, nikdy nevyšla knižně)
- Zádušní mše za Pavla Buksu (1993)
- Babí hodina (1994)
- Jak pápěří (1996)
- Odrostlá blízkost (1996)
- Divoká dráha domovů 1998)
- Matečná samota (2002)
- Nyní (2004)
- Předkonec
- Píseční dítě (2007)
- Domek na vinici.

Nakladatelství Fra by mělo vydat ještě její poslední sbírku s názvem „Hrana“.

Psala také knihy pro děti:
- Co vyprávěla Dlouhá chvíle
- O Dorotce a psovi Ukšukovi.

Překládala z polštiny i němčiny.

zaměstnání

Československý rozhlas (literární redakce),
po odchodu do emigrace v roce 1968 ve Švýcarsku získala práci v basilejském divadle,
později pracovala v mnichovské redakci rádia Svobodná Evropa

odborné a zájmové organizace

Společnost Franze Kafky,
PEN Klub

poznámky

Poprvé byla vdaná krátce, asi 3 měsíce, někde v oblasti Karlových Varů. Zde někde měla svoje první pracovní působiště. V této oblasti působila jako kulturní referent v nějaké nemocnici nebo ozdravovně.
V roce 1968 odešla se svým druhým manželem Karlem Buksou do švýcarského exilu, teprve po jeho smrti se vrátila k básnické tvorbě.
V basilejském divadle dělala asistentku Friedrichu Dürremattovi při inscenaci jeho slavné hry Play Strinberg.