jeho prvním kněžským působištěm se stal klášter na Hradčanech, ale už po měsíci odjel do Olomouce, kde zůstal až do konce války,
tři měsíce strávil ve Fulneku, kde přebíral klášter po německých bratřích, pak byl poslán do Třebíče, kde měl na starost dvě vesnice a školu ve městě,
v roce 1947 byl přeložen do Brna a před Vánoci 1949 opět do Fulneku, kde jej zastihla akce „K“,
nejdříve byl internován v Broumově, pak v Králíkách a nakonec v Oseku,
v prosinci 1951 absolvoval v Praze školení, které bylo podmínkou pro působení v diecézi,
s pomocí vládního zmocněnce se mu podařilo získat státní souhlas pro místo kaplana v brněnské katedrále; jeho úkolem bylo zpovídat kněze a řeholní sestry,
od roku 1952 až do své smrti bydlel v kostele Nalezení svatého Kříže a klášteře kapucínů na Kapucínském náměstí (respektive v tom, co po odebrání Trenckova křídla a celé kvadratury pro potřeby Moravského muzea zbylo)
po roce 1961 došlo k reorganizaci a kapucínský kostel se stal filiálním kostelem katedrály svatých Petra a Pavla, to znamená, že začal podléhat přímo petrovskému faráři, kterým byl tehdy Ludvík Horký,
P. Boreček se stal v kapucínském kostele kooperátorem a v roce 1965 byl jmenován konzistorním radou,
po Pražském jaru (1968) se bratři kapucíni pokusili posílit komunitu, do kostela občas přicházeli vypomáhat i další bratři, nejvíce však P. Felicián Josef Macháč, který už v roce 1968 dostal souhlas pro pomoc u kapucínů a na farách,
P. Boreček žil od konce 70. let v klášteře sám a zdejší provoz zvládal jen díky spolupráci tehdy už kapitulního vikáře Ludvíka Horkého,
vrátit se k řeholnímu životu uprostřed komunity bratří kapucíni mohli až v roce 1990,
ještě dalších deset let P. Boreček vykonával službu zpovědníka