Právní kniha písaře Jana

písař Jan

anotace

Právní kniha písaře Jana z poloviny 14. století neboli „municipál („Sententiae diversis locis in Brunna iura requirentibus in scriptis traditae“) je v našem prostředí unikátním souborem zásad tzv. jihoněmeckého městského právního okruhu, uplatňovaných v praxi brněnského městského soudu, který zároveň fungoval jako vyšší stolice práva pro téměř sto lokalit z širší oblasti jižní Moravy.
Královské město Brno vstupovalo na práh 14. století jako dokonale organizovaný městský organismus s dobře fungující městskou správou a kanceláří. Už ve 40. letech 14. století připravil tehdejší městský notář Jindřich podklady pro vznik samostatného právního rukopisu. Za základ mu posloužilo právo udělené, totiž proslulé privilegium Václava 1. z ledna roku 1243, které v celkem 80 článcích představovalo svod práv, jimiž se tehdy Brňané řídili. Tento základ rozmnožil mladšími ustanoveními a jako podpůrné právní zdroje přidal opisy právních knih severoněmeckého právního okruhu, totiž Švábského zrcadla a Magdeburských městských práv. Z oblasti jihoněmeckých práv recipoval Jihlavské městské a horní právo a tzv. Otakarova práva. Mladší část rukopisu, shrnující dobová statuta městské rady a nálezy a naučení přísežných brněnského soudu, byla dokompletována až za jeho nástupce notáře Jana v 50. letech 14. století.
Notář Jan (neznámého původu) poté v letech 1355–1357 připravil samostatný koncept nové právní knihy (po písařské stránce jde ale zřejmě o kaligrafický přepis rukou jiného písaře). Dílo je uchováno rovněž v AMB jako výpravný pergamenový rukopis s četnými a nádhernými barevnými iluminacemi (zdobné iniciály zobrazují kromě jiných motivů také samotného notáře Jana, dále fiktivní podobiznu městského rychtáře, zasedání městské rady ad.). Právní kniha je kromě uděleného práva tvořena především souborem 716 článků vycházejících z rozhodnutí městského soudu. Zatímco u části z nich jsou více či méně podrobně naznačeny i okolnosti konkrétního právního případu, další jejich část se o žádný konkrétní případ neopírá, takže jde o obecné poučky neboli právní sentence spočívající v některých případech prokazatelně na zásadách římského práva. Články jsou uspořádány abecedně do tematických oddílů, napodobujících členění v právních příručkách církevního práva – například De actionibus, De accusationibus, Deadvocatis, De hereditatibus, De iudicio, De iuramentis ad.
V 15. století byly připraveny mladší, opět výpravné verze této právní knihy. Verze z roku 1446 je obsahově – a nyní i písařsky – dílem dalšího významného městského notáře, Václava z Jihlavy, který do brněnské kanceláře přešel roku 1442 z Olomouce a působil zde do roku 1455. I tento rukopis je vyzdoben četnými iluminacemi, jejichž náměty jsou opětovně čerpány z veřejnoprávního života města (zasedání městské rady, předstoupení sporných stran před rychtáře, trestání provinilců v kládě ad.). Mezi vyobrazeními nacházíme taktéž zpodobení samotného městského notáře, tentokráte se dvěma pomocníky. Tato kniha, ač se jí dostávalo pozornosti už v 19. století, není dosud editována a stala se zhatím předmětem pouze jedné specializované studie. Rukopis je rozdělen na 17 knih podle písmen, každá kniha na kapitoly a ty na distinkce a kromě toho, že její gros tvoří sentence, zaznamenané již písařem Janem a případně rozmnožené o další výroky ve stejných záležitostech, jsou v úvodu uvedeny verše o božském a lidském právu a charakteristika spravedlnosti jako cudné ženy podle Alberta Magna. Je také připojeno poučení o příbuznosti pokrevní i nepokrevní (“arbor consanguinitatis“ a „arbor affinitatis“) z díla Jana Ondřejova. Vepsán byl také statut o městském řádu a policii, o svěcení svátků, o nevěstkách ad.
Třetí redakce právní knihy vznikla někdy kolem roku 1491 a je nejspíše dílem dobového městského notáře Štěpána, uplatňují se zde ale i další písařské ruce. Tento rukopis není iluminován. Doplnění oproti předchozímu rukopisu právní knihy přestavují marginální přípisky čerpající z „Corpus iuris civilis“ a „Corpus iuris canonici“, záznamy o požitcích městského i rychtářského písaře, přísahy přísežných a rychtáře. Ani tato verze nebyla ale zatím badatelsky hlouběji zkoumána, důležité ovšem je, že právě podle tohoto rukopisu byl v roce v 1498 pořízen v Norimberce nejstarší tisk právní knihy pod názvem „Moraviae ius municipalis“.
Z právní knihy písaře Jana byly především výroky konšelů přeloženy koncem 16. století v Jihlavě do češtiny. Známy jsou dosud tři překlady, z nichž nejmladší je datován do první čtvrtiny 17. století, přičemž dosud nejsou osvětleny otázky vzájemných vazeb či odlišností v jejich textech. Německý překlad „municipálu“, zamýšlený ještě v roce 1680, nebyl realizován. Tento pokus se stal pouhých 17 let předtím, nežli se i na Moravě ujal jednotný městský zákoník Pavla Kristiána z Koldína, vydaný tiskem roku 1579.
V každodenní praxi městského soudu ovšem nebylo samozřejmě praktické využívat nákladných pergamenových rukopisů. Pro tyto účely byla ještě právní kniha přepracována v konzistentnější verzi a v méně okázalé formální podobě (bez iluminací a na papíře). Přepracování bylo dílem dalšího proslulého brněnského notáře Jana z Gelnhausenu, působícího v Brně v letech 1379–1386 (písařsky ale není jeho dílem). Tato zestručněná verze je známa pod latinským označením „Manipulus vel directorium iuris civilis“. Z Brna přesídlil Jan z Gelnhausenu do Jihlavy, kde rukopis „Manipulu“, který si zřejmě alespoň v jednom opise vzal sebou, posloužil jeho následovníkům někdy kolem roku 1410 k sestavení další právní příručky, která byla ještě obohacena o 300 jihlavských právních článků a byla zvána „Liber (seu cursus) sententiarum civiliu“ (a je známa ve dvou textacích, z nichž širší, ale bez jihlavských článků, je zachována v Archivu hlavního města Prahy). Zatímco vlastní „Manipulus“ byl roku 1505 přeložen do češtiny v Jihlavě, český překlad brněnsko‑jihlavského rukopisu „Liber sententiarum civilium“ byl pořízen roku 1468 v Kutné Hoře. Zmíněná dvě horní města tak sehrála důležitou roli při infiltraci práva původem brněnského a jihlavského do vlastních Čech. Toto smíšení brněnských a jihlavských právních zdrojů pak zásadně ovlivnilo vývoj městského práva v celém Českém království. Uvedený český překlad se ale záhy začal šířit do dalších českých měst pod neadekvátním názvem „Knihy práva pražského“, což zdánlivě naznačovalo jeho pražskou provenienci. Přitom se tato zkrácená verze původem brněnského městského práva stala v roce 1536 základem kodifikačního pokusu Brikcího z Licka (první městský zákoník ještě nebyl nevydán tiskem) a jádro vlastní brněnské právní knihy je uchováno i v konečném městském zákoníku Pavla Kristiána z Koldína, který taktéž ještě převzal do svého díla na pětinu původních článků brněnské právní knihy.
Katalogizační popisy všech brněnských právních rukopisů, zpracované Ludmilou Sulitkovou, jsou uloženy v Archivu města Brna a v elektronické podobě jsou dostupné v rámci kategorie Hyperfontes na stránkách Centra medievistických studií při Filozofickém ústavu Akademie věd ČR https://hyperfontes.cms.flu.cas.cz/browser/repository/Brno%20AMB.