Soběšice

uprostřed půdorysu kaple v lesíku

1959

žulový kvádr o rozměrech 40 x 40 x 160 cm, vyčnívající 110 cm nad terénem

na kvádru jsou umístěny dvě pamětní desky:
- deska na přední straně žulového kvádru s nápisem: „Střed kaple. První trigonometrický bod na území ČSR, zaměřený dr. J. Liesganigem roku 1759. Nové označení bodu provedla Geodetická služba ČSR 200 let po jeho vzniku“
- deska na zadní straně žulového kvádu uvádí tento text: „Střed kaple Sv. Kříže z roku 1718, zbořené v roce 1786. Při odkrývání jejích základů v roce 1958 spolupracovali za odborného vedení Ing. Al. Šimka a dr. Lad. Bartoše z Brna soběšičtí občané"

Název „Ostrá horka“ se vztahuje k celému kopci, samotná kóta značena „Strom“.

PRVNÍ TRIGONOMETRICKÝ BOD NA ÚZEMÍ ČSR.
Kolumbova námořní výprava v roce 1492 a výsledky Magalhãesovy cesty kolem světa v letech 1519–1522 potvrdily názory o kulatosti Země. Nově objevené světadíly, ostrovy a pevniny bylo třeba zaměřit, zmapovat a určit jejich správnou polohu na zeměkouli. Tím byly oživeny po staletí dřímající snahy o určení přesných rozměrů Země. Z historie víme, že se o to pokoušeli – a nikoliv neúspěšně – již ve starověku řečtí učenci Eratosthenes (276–194 př. Kr.) a Poseidónios (kolem r. 100 př. Kr.) a po nich ve středověku Arabové, navazujíce na učence řecké, egyptské a indické.
V novověku k podstatnému vyřešení problému určení rozměrů Země přispěl koncem 17. stol. vědecký spor mezi I. Newtonem a G. Cassinim (otcem) a J. Cassinim (synem), týkající se především tvaru Země, která byla do té doby považována za přesnou kouli. Newton na základě fyzikálních zákonů teoreticky dokázal, že Země nemá a nemůže mít pravidelný tvar koule, ale že je na pólech mírně zploštělá. Ke stejnému závěru dospěl i Ch. Huyghens (v letech 1629–1695), vynikající fyzik, astronom a matematik té doby. Naproti tomu Cassiniové, opírajíce se o vlastní měření, vystoupili s tvrzením, že Země není zploštělá u pólů, ale podél rovníku (tj. má tvar citronu).
Dlouholetý vědecký spor mohl být rozřešen jen přesným astronomickým a trigonometrickým měřením na různých místech zeměkoule. Toho se ujala francouzská Akademie, která k určení délky 1 stupně poledníkového oblouku zorganizovala v letech 1735 a 1736 dvě vědecké výpravy: první expedice změřila délku poledníkového stupně pod rovníkem v Peru, druhá prováděla stupňová měření v polárních krajinách Laponska.
Výsledky peruánského i laponského stupňového měření daly za pravdu Newtonovi, neboť jimi bylo zjištěno, že poledníkový stupeň poblíž pólu je skutečně asi o 1116 m delší než na rovníku a že tedy Země má nezvratně tvar elipsoidu, na pólech zploštělého (jeden stupeň na poledníku má délku asi 111 km).
Stupňová měření, započatá ve Francii a rozšířená do jiných kontinentů, měla však i jiný příznivý význam – podnítila vědce a panovníky jiných států k podnikání vlastních stupňových měření, neboť právě ona spolu s triangulacemi mohla vytvořit pevné základy k podrobným státním mapováním, potřebným pro prudký hospodářskotechnický rozvoj zemí i pro účely vojenské.
Z řady stupňových měření, konaných v různých zemích a světadílech, nás zajímá to, které bylo provedeno na části bývalého Rakousko-Uherska, nyní území České republiky, resp. území Moravy a města Brna.
Rakouská císařovna Marie Terezie pod vlivem francouzských stupňových měření nechtěla zůstat pozadu za ostatními panovníky a na návrh astronoma, matematika a filozofa K. J. Boskoviče a kancléře V. A. Kounice pověřila tehdejšího ředitele vídeňské jezuitské hvězdárny P. Josefa Liesganiga (1719–1799) určením délky jednoho poledníkového stupně na poledníku, který prochází Vídní.
Liesganig pro tuto práci, započatou v roce 1759, vybral otevřený terén mezi Brnem, Vídní, Štýrským Hradcem a Varaždínem, v němž vytyčil řetězec 22 trojúhelníků podél poledníku vídeňského. Za vrcholové body volil většinou kostely, kaple nebo objekty postavené na vyvýšených místech a nevyžadujících rovněž zvláštní signalizace. Úhly v trojúhelnících měřil tzv. kvadrantem o poloměru 0,79 m se dvěma dalekohledy. Zeměpisnou šířku jezuitské hvězdárny ve Vídni určil již dříve v roce 1758. Pro orientaci řetězce měřil astronomické azimuty na Slunce. Zeměpisné šířky určoval astronomicky zvláštním přístrojem (tzv. sektorem) v Soběšicích, Brně, Štýrském Hradci, Varaždíně i na dalších místech. Z geodetických souřadnic vrcholů a k nim příslušných zeměpisných šířek - po promítnutí na vídeňský poledník - bylo možno vypočítat délku jednoho stupně v různých zeměpisných šířkách na daném poledníku.

První zprávu o svých stupňových měřeních zveřejnil Liesganig v roce 1768 v londýnských Philosophical Transactions. Konečné výsledky měření publikoval pak roku 1770 v latinském spise Dimensio graduum Viennensis et Hungarici peracta a Joseph Liesganig.
Výsledky Liesganigova měření byly však již za jeho života i po smrti zpochybňovány a různě posuzovány.
Před blížícím se 200. výročím Liesganigovy práce pojala vídeňská geodetka Paula Embacherová záměr Liesganigovo stupňové měření pokud možno prověřit a otázku přesnosti zodpovědět. K tomu bylo třeba Liesganigovy body (vrcholy trojúhelníků) v terénu vyhledat, identifikovat, znovu zaměřit, vypočítat a nové výsledky porovnat s původními.
Embacherová se svého úkolu na území Rakouska v úseku od Vídně k Varaždínu (sev. Chorvatsko) zhostila velmi svědomitě a přišla k závěru, že Liesganigovo měření bylo pečlivé a odpovídající úrovni jeho francouzských současníků. Doporučila obdobné prověření řetězce v části severní na území Československa. Domnívala se, že v moravské části je zachován jen jeden identický bod, hrad Špilberk v Brně.
Podnícen studií Embacherové si prověření Liesganigova měření na Moravě vzal za úkol moravský geodet Alois Šimek (1883–1967), který k tomu měl všechny odborné i osobní předpoklady. Ze spisů Liesganigových bylo známo, že počátečním bodem jeho měření na Moravě byla věž kaple sv. Kříže v katastru obce Soběšice severně od Brna, na zalesněném vrchu Ostrá horka, který je na novějších mapách označen jako trigonometrický bod „Strom“, kóta 404 m. Dalšími vrcholy trojúhelníkového řetězce byly dvě kaple: sv. Antonín u obce Újezd u Brna (asi 15 km jv od Brna) a sv. Peregrin u obce Ořechov (asi 12 km jihozápadně od Brna). Uvedené tři kaple tvořily první trojúhelník řetězce. Dalšími body na Moravě směrem k jihu byly vrcholy Leskoun (u Moravského Krumlova) a Děvín (Pavlovské vrchy). Z Děvína a Leskouna vedly pak záměry do Rakouska na trigonometry Oberleis a Schrick. Přímému optickému propojení ze sv. Kříže na jih bránil terén, proto později Liesganig zvolil mezibod na hradě Špilberku.
Na počátku průzkumu v roce 1954 byl stav následující: kaple sv. Kříže byla v roce 1786 zbořena a její poloha v terénu byla neznámá. Kaple sv. Antonína byla zbořena v roce 1814, ale na žádost francouzské vlády jako významná památka byla v roce 1863 obnovena na původním místě (císař Napoleon výstřelem od ní zahájil v roce 1805 bitvu u Slavkova a odtud také sledoval boje v konečné fázi). Zachována zůstala jen kaplička sv. Peregrina. Ze spisů Liesganigových bylo také známo, že za trigonometrický bod na Špilberku byl zvolen komín, nebylo však jasné, o který z řady komínů jde, což bylo možno zjistit jedině novým úhlovým měřením.
Prvním úkolem pro další postup Šimkovy průzkumné práce bylo tedy najít na Ostré horce u Soběšic polohu kaple, resp. její střed.
Kaple sv. Kříže byla vystavěna v letech 1716–1718 podle plánů jezuitského provinciála Millera proslulým brněnským stavitelem Mořicem Grimmem. K jejímu zboření, v souladu s císařským patentem z roku 1772, došlo v roce 1786. Historií kaple se potom zabývalo několik brněnských kulturních pracovníků; v letech 1920–1922 byly pokusy o nalezení jejích základů bezvýsledné.
K nalezení základů kaple vykonal A. Šimek trigonometrická měření a identifikoval Liesganigovo astronomické stanoviště na půdě bývalé panské krčmy v Soběšicích ze zachovalého průčelí a jihovýchodního rohu původní budovy a pomocí údajů, nalezených v knize kupních smluv (dům Zeiberlichova č. 46).
V prvním přiblížení základů kaple sv. Kříže vypočítal Šimek pravoúhlé souřadnice středu kaple a vytyčil jeho polohu v terénu. Asi 1,60 m jižně od tohoto bodu nalezl pod drnem trigonometrický kámen (označený „St“), zasazený tam údajně městským zeměměřičem na místě původního kamene s poškozeným nápisem, který existoval ještě v roce 1907. Kolem předpokládaného středu kaple v rozsahu jejího půdorysu (podle zmíněného Millerova plánu) bylo hledání základů kaple neúspěšné. Mezitím bylo z archivních materiálů brněnských jezuitů zjištěno, že kaple na Ostré horce stála asi uprostřed mezi dvěma terénními kupami. Bylo tedy sondováno asi 13 m na západ a tam v hloubce 0,60–1,50 m bylo objeveno základové zdivo kaple. Postupně pak odkryli členové MNV Soběšice v roce 1958 celé základy kaple ve tvaru maltézského kříže.
Odkryté základy byly očištěny, ofotografovány a zaměřeny. Přitom se ukázalo, že kámen „St“, vzdálený od středu kaple 13,47 m, leží přesně v ose kaple, takže tento bod byl pravděpodobně Liesganigovým stanoviskem pro geodetická měření.
Po nalezení středu kaple a úhlovém zaměření bylo možno v trojúhelníku sv. Kříž–sv. Antonín–sv. Peregrin porovnat úhly Šimek – Liesganig. Malé odchylky potvrdily identitu všech tří bodů. Zbývalo prověřit vzdálenost sv. Kříž–panská hospoda Soběšice, která podle Liesganiga byla 685,77 m. Šimkem vypočítaná vzdálenost z nového měření byla 685,58 m. Diference 0,19 m rovněž potvrdila identitu nalezených bodů. Při dalším měření byl také identifikován komín na hradě Špilberku, který volil Liesganig za další trigonometrický bod. Tyto výsledky dávají podstatnou, i když ne úplnou, odpověď na vědeckou otázku po 200 let diskutovanou, do jaké míry měřil Liesganig správně.
Odkrytí základů kaple sv. Kříže a nalezení prvního trigonometrického bodu na území Československa bylo oznámeno tehdejší Ústřední správě geodézie a kartografie v Praze, která v červenci 1959 pověřila svého zástupce, aby zařídil vše potřebné pro trvalé označení středu kaple žulovým kamenem. Rovněž byla vytyčena a označena drny vnitřní strana základů kaple.
V říjnu 1960 byl na určené místo do středu bývalé kaple zasazen podzemní stabilizační kámen a nad něj žulový pamětní hranol o rozměrech 40 x 40 x 160 cm se dvěma bronzovými pamětními deskami. Na jedné z nich je nápis: Střed kaple. První trigonometrický bod na území ČSR, zaměřený dr. J. Liesganigem roku 1759. Nové označení bodu provedla Geodetická služba ČSR 200 let po jeho vzniku.
Na druhé desce je napsáno: Střed kaple Sv. Kříže z roku 1718, zbořené r. 1786. Při odkrývání jejích základů v roce 1958 spolupracovali za odborného vedení Ing. Al. Šimka a dr. Lad. Bartoše z Brna soběšičtí občané.
Dnes je katastrální území Soběšice územní součástí města Brna a žulový památník na zalesněném kopci Ostrá horka nad Brnem připomíná věčné úsilí vědy a techniky poznat, zobrazit a ovládnout planetu Zemi.

Historii nalezení, rekonstrukce a pamětního označení prvního trigonometrického bodu na území naší republiky podrobně zpracoval brněnský geodet Ing. František Hlaváč (1912–1993) v publikaci Dějiny věd a techniky, ročník 1983, str. 219–228.

(Výše uvedený text poskytla dne 16. 3. 2008 paní Helena Ryšková, čtenářka naší encyklopedie, a s jejím laskavým souhlasem jej uveřejňujeme v plném znění, děkujeme).
Záznam zčásti doplnil i další čtenář naší encyklopedie pan Ladislav Bartoš, děkujeme.

Brno-sever

1. 6. 2008
Zahájení provozu rozhledny na kopci Ostrá horka u Soběšic 18. 6. 1929
Slavnostní otevření „Lesnického Slavína“
objekt Lesnického Slavína s památným stromem

Kaple sv. Kříže
Soběslavova

zobrazit

Menš