Od dubna 1950 byl vězněn v internaci v Bohosudově a od září 1950 do prosince 1953 pracoval ve vojenských lágrech PTP na čtrnácti místech Slovenska, Moravy a Čech.
Jeho „dělnické povolání“ pokračovalo i po návratu z vojny. Začátkem roku 1954 byl pracovním úřadem v Olomouci poslán do Ostravy na výkopové práce.
Rok poté byl zatčen komunistickou Státní bezpečností a do 5. ledna 1956 držen ve vazbě v Ostravě, kde ho odsoudili spolu s dalšími dvanácti jezuity pro velezradu na deset let. Trest nastoupil ve Vykmanově na Jáchymovsku, ale zanedlouho jej převezli do Leopoldova.
V říjnu 1959 byl převezen znovu do Ostravy a půl roku poté na Mírov. Propuštěn byl při první amnestii 11. května 1960.

Na svůj návrat do ‚normálního života‘ vzpomínal: „Když jsme se vrátili z vězení, lidé se nás báli... Měl jsem alespoň tu výhodu, že jsem se mohl nastěhovat k mamince, která se mezitím přestěhovala z Olomouce do Brna. Horší to bylo se sháněním práce. Našel jsem ji po delší době u Dopravního podniku města Brna, o kterém se říkalo, že je ‚útočištěm všech hříšníků‘. Kněží tam pracovalo celkem třináct. U podniku jsem vydržel až do důchodu, plných dvacet let. Začal jsem jako závozník v nákladní dopravě a po roce jsem si udělal řidičský průkaz a jeřábnické zkoušky...“

v roce 1938 maturoval v Olomouci,
bohosloví vystudoval v Brně, zde byl také 19. června 1943 vysvěcen na kněze,
od 14. 8. 1947 – rok noviciátu na Velehradě, druhý rok a zároveň doplnění studií z filozofie v Děčíně do 13. 4. 1950,
15. srpna 1969 složil v Praze u sv. Ignáce poslední slavné sliby

po vysvěcení působil v duchovní správě ve Ždánicích u Kyjova, Boleradicích, v Hustopečích u Brna a v Brně-Králově Poli,
v roce 1945 byl přijat do Tovaryšstva Ježíšova, ale z diecézní služby byl uvolněn až v roce 1947,
od roku 1960 do odchodu do důchodu v roce 1980 pracoval jako závozník, řidič autojeřábu a skladník u Dopravního podniku města Brna,
v roce 1968 jmenován jezuitským provinciálem P. Františkem Šilhanem superiorem na Svatém Hostýně, měl to být jakýsi počátek další malé řeholní komunity v rámci duchovní správy (po Velehradě a Praze), k tomu už nedošlo; dostal pouze výpomocný souhlas k duchovní správě podle § 16 na Starém Brně, kde působil v letech 1963–1970, vypomáhal i v jiných farnostech brněnské diecéze,
v roce 1968 se stal ordinariátním komisařem Kongregace sv. Františka pod ochranou sv. Rodiny (do roku 1989),
od dubna do srpna 1991 působil jako výpomocný kněz na Svatém Hostýně,
od roku 1991 do 31. 7. 1998 spirituál v Arcibiskupském kněžském semináři v Olomouci,
od roku 1998 sloužil na Velehradě jako vyhledávaný exercitátor, duchovní vůdce a zpovědník

hřbitov na Velehradě

Dne 24. března 1971, byl generálem jezuitů P. Pedrem Arrupem jmenován novým českým jezuitským provinciálem. Provincie se opět ocitla v rozptýlení, navíc ještě pod tvrdou kontrolou Státní bezpečnosti. Jezuitští kněží, kterým zůstal státní souhlas, směli působit většinou v zapadlých pohraničních vesnicích.
P. Pavlík postupně navazoval osobní kontakty s jednotlivými členy řádu. Dával ignaciánské duchovní cvičení, přijímal nové kandidáty řehole, často z řad studujících bohosloví, a zajišťoval jejich duchovní formaci. Netajil se tím, že je provinciálem. (Státní bezpečnost to věděla, měla kopii jmenovacího dekretu, který došel z Říma.) Pod vedením P. Pavlíka pokračovalo neoficiální řádové studium, překládaly se texty z teologie i filozofie a také proběhlo několik tajných kněžských svěcení.

Po práci v Dopravním podniku sloužil večerní mše svaté a také pořádal přednášky z asketické teologie. Díky obětavosti svého dispečera měl téměř každý pátek náhradní volno za noční směny při překládání kolejí. A tak mohl již od čtvrtečního večera do neděle vést duchovní cvičení, převážně v Jiříkovicích u Nového Města na Moravě, také na Svatém Hostýně, nebo pro řeholní sestry v jejich charitních domovech.

Po listopadu 1989 P. Pavlík odjel do Prahy, dával dohromady rozptýlenou provincii a začal utvářet alespoň několik malých komunit (Velehrad, Svatý Hostýn, Český Těšín, Praha u sv. Ignáce, misijní stanice Jáchymov, Perná u Mikulova a Polná u Jihlavy).
V září 1990 se zúčastnil světové kongregace jezuitských provinciálů a v listopadu téhož roku uvítal v Československu nejvyššího představitele řádu P. Hanse Petra Kolvenbacha.
Po rekordních dvaceti letech předal vedení české jezuitské provincie 7. dubna 1991 svému nástupci P. Josefu Čuprovi, který přišel z Říma.

Stanislav Vídenský
kněz, spolužák ze studií

Kostel Nejsvětější Trojice
Božetěchova
místo jeho působení v duchovní správě Bazilika Nanebevzetí Panny Marie
Mendlovo náměstí 1/157
místo jeho působení v duchovní správě v letech 1963–1970

Ma