V době silného politického útlaku, kdy Brňané hledali v modlitbách posilu a pomoc u obrazu Svatotomské Madony, zkomponoval M. Příhoda „Starobrněnský Zdrávas“, který se stal nedílnou součástí místní liturgie o svátcích a významných příležitostech. Pravidelně byl uváděn 7x za rok – při májových bohoslužbách 1. a 30. května, na začátek tridua před poutní slavností 12. srpna, o pouti 15. srpna, dále 8. a 31. prosince a 1. ledna na poděkování Panně Marii.
Starobrněnský Zdrávas je dochován ve dvou verzích. Původně byl určen pro dětský a ministrantský sbor, který jej zpíval každou sobotu na závěr večerní pobožnosti, později byl uváděn chrámovým sborem. Tato kompozice se stala prosbou i vyjádřením skladatelovy vděčnosti a úcty k Panně Marii Svatotomské.

Brno, Bedřicha Macků (dnes Údolní) 39 (1948)

základní hudební vzdělání získal u B. Svobody, ředitele kůru ve Velkém Meziříčí,
v letech 1930–1932 navštěvoval dvouletý varhanní kurz na brněnské konzervatoři, kde dále absolvoval varhanní a pěvecké oddělení, studia zakončil státní zkouškou ze zpěvu a klavíru (1936 a 1937),
skladbu studoval soukromě u Jaroslava Kvapila a později u Jaroslava Křičky, jehož byl velkým obdivovatelem

zobrazit

roku 1935 se stal ředitelem kůru v kostele sv. Augustina v Brně, kde hrál do roku 1945 (mezitím působil ve Státním a později v Německém divadle v Brně),
v roce 1945 nastoupil jako ředitel kůru v kostele Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně,
od roku 1946 pravidelně vyučoval především harmonii na Státní hudební konzervatoři, Janáčkově varhanické škole a hudební škole Jaroslava Kvapila,
i přes mnohé úspěchy dostal po roce 1951 výpověď pro neslučitelnost jeho náboženského přesvědčení a pedagogické činnosti, jako jediný varhaník v době pronásledování církve komunistickým režimem opustil školství, zřekl se svého pedagogického postu a zůstal věrný varhanické službě

Ústřední hřbitov města Brna, Vídeňská 96

Od června roku 1945 působil jako ředitel kůru na Starém Brně, stal se nástupcem Adolfa Hawlíka, otce Vladimíra Hawlíka. V tomtéž roce uvedl na zdejší poutní slavnosti P. Marie Nanebevzaté svou třetí mši „Missa brevis“. Sklidil velký úspěch a byl dokonce označen jako důstojný nástupce Leoše Janáčka na varhanickém místě v kostele na Starém Brně.
Profesor Příhoda byl významnou osobností kulturního dění a podílel se na uchování a rozvoji místní hudební tradice. Jeho zásluhou byly v 60. letech zrekonstruovány firmou Rieger vzácné Steinmeyerovy varhany z roku 1876 na třímanuálové s pneumatickou trakturou. Služba regenschoriho kladla velké nároky na hudební vzdělání, znalosti v oblasti liturgické hudby a především hudební cítění, které zde dovedně uplatňoval. Podle vzpomínek dlouholeté členky místního chrámového sboru pí. M. Vackové byl Příhoda výraznou osobností sboru, který dovedl svým přístupem zaujmout. Při zkouškách dbal především na vysokou úroveň provedení, zdůrazňoval výslovnost a srozumitelnost, dovedl s citem pracovat s jednotlivými hlasy v celkovém vyznění. Měl hluboký vztah k historickému nástroji, na který hrál, a nerad na své místo kohokoli pouštěl. Vždy po provedení klaviaturu varhan jemně pohladil a teprve potom z kůru odcházel.
Pod jeho vedením byla na starobrněnském kůru provedena řada církevních skladeb od polyfonních autorů až po autory současné. Každoročně připravoval s chrámovým sborem bohatý program - například ve Svatém týdnu uváděl střídavě jeden rok skladby polyfonních autorů (Palestrina, Lasso, atd.), další rok vlastní moteta, při májových pobožnostech zaznívaly každodenně Křížkovského Loretánské litanie, na Štědrý den hrávali trubači na věži kostela lidové koledy. Při produkcích spolupracoval s hráči z brněnských orchestrů a také předními varhaníky – J. Blatným, J. Puklem, příležitostně s V. Hawlíkem, M. Bučkem a později také se S. K. Vrbkou.
Příhoda byl velkým ctitelem A. Dvořáka a svého učitele J. Křičky a jejich skladby často zařazoval do repertoáru svého i repertoáru chrámového sboru. Se sborem nacvičoval i své vlastní kompozice, z nichž je většina dochována v rukopisech.
Přes tlak tehdejšího režimu stál pevně za svým přesvědčením, že hudba má v lidech probouzet touhu po Bohu. Své srdce spravedlivě dělil mezi velkou rodinu, přátele a milovanou hudbu. Pamětníci na něj vzpomínají jako na člověka s ohromnou vitalitou a životním optimismem, s velkým charismatem, a to i v době, kdy mu režim bránil v působení, anebo ve stáří, když trpěl v těžkých nemocech.

Je pohřben se svou manželkou Jasmínu Příhodovou na Ústředním hřbitově v Brně a na jejich náhrobku je vytesán úryvek z Příhodova Creda České mše vánoční se slovy: „Bůh věčná láska jest!“

Josef Blatný
hudební skladatel, přítel Adolf Hawlík
hudební skladatel, varhaník a ředitel kůru na Starém Brně Vladimír Hawlík
hudební skladatel, varhanní virtuos Jaroslav Kvapil
hudební skladatel, profesor M. Příhody Klétus František Petěrka

Jasmína Příhodová (Karlická)

Údolní + Bedřicha Macků
bydliště doložené v roce 1948 (dnes Údolní)

Starobrněnský klášter
Mendlovo náměstí 1/157
od roku 1945 do konce 80. let ředitel kůru v klášterním kostele Kostel sv. Augustina
náměstí Míru 7/377
v letech 1935–1945 zde působil jako ředitel kůru Ústřední hřbitov města Brna
Vídeňská 96/306
hudební skladatel a varhaník; místo posledního odpočinku

Ma