zobrazit
Proslulý válečník 40. let 18. století, syn císařského důstojníka a velitele pevností (naposledy v Levoči, kde 1743 zemřel) plukovníka Johanna Heinricha von Trencka. Zahájil vojenskou dráhu v roce 1729 v uherském pěším pluku a dosáhl hodnosti poručíka.
Po sňatku s Josefou (1731), dcerou velitele pevnosti Petrovaradín polního podmaršála Tilliera, odešel z armády na své panství Brestovac ve Slavonii. Po smrti manželky a dcery vstoupil do ruského vojska (1737) jako rotmistr husarů, za statečnost v bojích s Turky povýšen na majora.
Pro vážné spory a incidenty s nadřízenými odsouzen válečným soudem k smrti, omilostněn, ale degradován a vypovězen z Ruska. Následuje příchod k otci do Levoče a návrat na vlastní panství, kde pro krutou likvidaci lupičů stíhán soudem, útěk do Vídně a azyl u kapucínů (1740).
V roce 1741 získává přízeň královny Marie Terezie, pro niž naverbuje a vyzbrojí dobrovolnický sbor tzv. pandurů. V čele tohoto rázovitého vojenského oddílu v hodnosti majora se úspěšně účastní bojových akcí ve Slezsku, Horních Rakousích a Bavorsku, povýšen na podplukovníka (1742). Se svými pandury bojuje v Porýní (1743–1744) a v Bavorsku, povýšen na plukovníka (červen 1744).
Při úspěšném tažení do jižních Čech, okupovaných pruským vojskem, dobývá Týn nad Vltavou, České Budějovice a Hlubokou (říjen 1744). Při útoku na Kolín těžce zraněn dělovou koulí (13. 11. 1744), následuje dlouhé léčení. V únoru 1745 slavnostně s vysokými poctami přijat ve Vídni Marií Terezií. Od května do září úspěšně bojuje s pandury, přeměněnými na řádný pěší pluk, ve Slezsku a severních Čechách proti Prusům.
Po těžké porážce rakouského vojska u Žďáru (30. 9. 1745) obviněn svými nepřáteli z podílu na porážce a mnoha dalších přečinů. Vyšetřován vojenskou komisí a nakonec - pro opakované vážné incidenty s účastníky řízení - uvězněn a odsouzen válečným soudem k trestu smrti (1746). Po císařovnou obnoveném soudním řízení zbaven většiny obvinění, ale odsouzen (28. 8. 1748) k doživotnímu pobytu na pevnosti Špilberk, kam byl po dvou dnech převezen. Po půl roce vězení se jeho zdravotní stav prudce zhoršuje. Další zhoršení je patrné v září, kdy s povolením císařovny sepisuje závěť (24. 9. 1749) v přítomnosti několika důstojníků špilberské pevnosti jako svědků.
Podle své poslední vůle pohřben v Brně v kryptě kostela kapucínů, kteří mu poskytovali duchovní útěchu a na něž pamatoval i ve svém testamentu (z jeho odkazu zbudován oltář v postranním výklenku pevnostní kaple na Špilberku).
Baron Trenck je autorem vlastního životopisu (1747), sepsaného během vídeňské internace, později sepsal i veršovaný vlastní epitaf.
