Proslulý vojevůdce Marie Terezie a Josefa II. zahájil vojenskou dráhu jako kadet v ruské armádě v roce 1732, účastnil se války o polský trůn a války rusko-turecké v letech 1737–1739 a dosáhl hodnosti nadporučíka.
Do služeb královny a pozdější císařovny Marie Terezie vstoupil jako hejtman Trenckových pandurů v roce 1744, v bojích u Rýna byl zraněn, roku 1745 se účastnil tažení do Slezska proti Prusům. V roce 1746 sloužil v hraničářském pluku na vojenské hranici v Chorvatsku, kde se oženil s Klárou von Hagen.
Roku 1750 se stal velitelem vojenské stanice v Buniči v hodnosti majora, v roce 1753 povýšen na podplukovníka.
Na počátku sedmileté války přišel na české bojiště jako velitel hraničářského sboru (1756, bitva u Lovosic) a za úspěchy při vedení "malé války" v okolí Prahy a po bitvě u Kolína v roce 1757 povýšen postupně na plukovníka a generál-majora a vyznamenán vojenským řádem Marie Terezie. O rok později za zničení velkého pruského zásobovacího konvoje u Domášova a za podíl na vítězství maršála Dauna u Hochkirchenu obdržel velkokříž tohoto řádu a byl povýšen na polního podmaršálka.
Oslnivý vzestup mezi přední císařské vojevůdce pokračoval i v následujících letech. V roce 1759 povýšen do stavu svobodných pánů a spojené rakouské a ruské sbory pod jeho velením porazily pruské vojsko u Kunersdorfu, od císařovny za své zásluhy obdržel panství Malé Bečváry v Čechách, vlastní pluk a hodnost polního zbrojmistra. V roce 1760 zajal u Landshutu část pruské armády a dobyl Kladsko - jeho popularita vrcholila, sílily však rozpory s vrchním velitelem Daunem.
V roce 1761 velel armádě operující ve Slezsku a dobyl Svídnici, pro únavu z bojů a rozpory s maršály Daunem a Lacym odešel v roce 1762 do ústraní a přikoupil ještě panství Velké Bečváry. V roce 1766 jmenován členem dvorské válečné rady a generálním inspektorem pěchoty, na jejíž reformě se podílel. V roce 1769 ustanoven velícím generálem (zemským velitelem) na Moravě se sídlem v Brně, kde byl umístěn i jeho vlastní pluk č. 29, jehož dvě setniny tvořily posádku špilberské pevnosti. Na funkci rezignoval roku 1773 a odešel na své české panství, které v roce 1777 prodal a zakoupil panství Hadersdorf nedaleko Vídně.
K armádě znovu povolán za sporů o dědictví bavorské roku 1778, povýšen na polního maršála a jmenován velitelem armády soustředěné v Čechách. Po skončení konfliktu se vrátil na své panství, kde se věnoval studiu vojenské teorie.
Po vypuknutí války s Tureckem a prvních neúspěších rakouského vojska roku 1788 povolal císař Josef II. více než sedmdesátiletého maršála na balkánské bojiště a po dobytí významných tureckých pevností Dubice a Gradišky ho jmenoval v roce 1789 vrchním velitelem na turecké frontě, kde Laudon dosáhl i svého největšího triumfu - dobytí Bělehradu, za něž obdržel od císaře nejvyšší poctu - hvězdu velmistra řádu Marie Terezie. V roce 1790 jmenován generalissimem všech rakouských armád - při manévrech vojska soustředěného na Moravě proti hrozícímu pruskému nebezpečí však koncem června onemocněl a v místě hlavního stanu armády v Novém Jičíně dne 14. 7. 1790 zemřel. O 4 dny později pohřben u svého zámku v Hadersdorfu.