Jiří Žalman

česká

Rakousko-Uhersko, ČSR, ČR

Během studií a pak jako soudní čekatel v Brně (1931–1933) vypomáhal v divadle v menších i větších rolích. Hrál v satirickém divadélku Akademická scéna. Zúčastnil se založení divadelního odboru spolku Právník. Byl členem voicebandu E. F. Buriana v době jeho působení v Brně. Pod pseudonymem Jiří Žalman skládal spolu s B. Poláchem (1899–1979) texty k operetám J. Weinbergra, J. Loukoty, aj.

Uherský Brod (1909–1912),
Kroměříž (1913–1925),
Brno, Lerchova 58,
Praha- Vinohrady, náměstí Jiřího z Lobkovic 9 (doloženo v roce 1941)

1915–1919 cvičná škola při Učitelském ústavu,
1919–1925 reálné gymnázium v Uherském Hradišti, školu dokončil v Brně na českém státním reálném gymnáziu (1927 maturita),
1928–1931 v Brně pak navštěvoval zároveň Právnickou fakultu MU (1931 titul JUDr.) a dramatickou konzervatoř (obor režie a dramaturgie),
po jejich absolvování (1931) také Filozofickou fakultu MU v Brně (1932–1935)

jeho jméno je uvedeno na tzv. Velkých schodech (historické dominantě města propojující centrum Uherského Brodu s vlakovým nádražím)

zobrazit

od roku 1930 externí spolupráce s brněnským Radiojournalem,
1933–1940 stálý zaměstnanec brněnského Radiojournalu (hlasatel, reportér, autor pásem, dramatizací i jako původní dramatik - významná je hra Cristobal Colón), od roku 1934 přednáškové oddělení, od roku 1937 literární oddělení,
v roce 1941 přeložen do pražského rozhlasu, kde pracoval i jako rozhlasový dramaturg do roku 1951,
1954–1955 umělecký vedoucí Estrádního jednatelství,
1956–1974 dramaturg Čs. filmu, mezitím a poté byl spisovatelem z povolání

člen esperantského souboru Trakt (spolu se Zd. Švábíkovou, K. Högerem, V. Lerausem, J. Kurandovou aj.), který připravoval umělecké programy brněnského rozhlasu v jazyce esperanto vysílané pod názvem Verda Stacio (Zelená stanice),
Moravské kolo spisovatelů člen),
Dramatický svaz v Brně (jednatel),
dramatické kolegium při Zemském divadle v Brně (člen)

Praha 10-Vinohrady, Vinohradský hřbitov, Popelnicová alej S - 53a

František Kožík vydal v roce 1940 publikaci „Rozhlasové umění“, v níž shrnul úsilí o vznik rozhlasu v ČSR, na němž se výrazně podílel. Kniha ukazuje nadšení průkopníků československého rozhlasového vysílání, jejich hledání způsobu a forem rozhlasové práce. Samotný František Kožík psal rozhlasové hry (nejslavnější se stal „Cristobal Colón, oceněný v roce 1936 cenou za nejlepší rozhlasovou hru), hudební rozhlasové hry, rozhlasové úpravy (Bassova „Klabzubova jedenáctka“, Čapkova „První parta“, Šrámkův „Stříbrný vítr“), překlady pro rozhlas.
Podnikl také mnohé zahraniční cesty, kde se seznamoval s rozhlasovým vysíláním, hledal kontakty. Sám uvedl: „Navázal jsem styky na svých cestách a dal jsem si posílati ještě zprávy, náměty nové, hry. Navštívil jsem všechny režiséry v cizině, pokud mají jméno.“ V rozhlase byl tajemníkem přednáškového oddělení, poté tajemníkem literárního odboru, dělal však i reportáže, režíroval hry, probouzel zájem o rozhlas v tisku, mezi referenty atd.
Každoročně na Štědrý den odpoledne navštěvoval dětský domov „Dagmar“ v Brně a jeho reportáže přispívaly výrazným podílem k výsledkům sbírek pro tento domov, které se konaly pod vánočními stromy.
O rozhlase mimo jiné napsal: „Rozhlas je přítelem, který je po ruce, když je nejhůře, který tvoří neviditelné pevné pouto mezi lidmi, uzavřenými do čtyř stěn.“ Jeho vyznání rozhlasu znělo: „Lidskost! Lidskost za každou cenu! Jen tak mám rozhlas rád a jen tak v něj věřím! Jen tak věřím v jeho umění!“Z vlastní rozhlasové praxe popsal případ, kdy rozhlas pomohl zachránit lidský život: „Měl jsem službu, když volala nemocnice. Umírá raněný. Je možno ho zachrániti okamžitou transfuzí. Najde se někdo, kdo dá bezplatně krev? Přerušil jsem vysílaný koncert. Ohlásil jsem zprávu, pak koncert pokračoval. Za 10 minut volá opět nemocnice. Prosí, abych ohlásil, že není již třeba dalších dárců. Přišlo jich během několika minut více než dvacet, pravý dárce byl již vybrán a operace bude hned provedena. Opět jsem přerušil koncert a ohlásil nečekaně krásný výsledek. Chvěl se mi hlas. Více než předtím. Chvěl se štěstím.“

Vyšly i knihy o Františku Kožíkovi:
- Alena a Olga Kožíkovy: František Kožík - tisíc slov o lásce (1998)
- František Cinger: Bylo jich deset (2001).

Kožíkova (Sadová)

zobrazit

Josef Bezdíček
spolupracovník Dalibor Chalupa
spolupracovník Josef Michálek
švagr Bohumír Polách
spolupracovník v autorské dvojici Antonín Slavík
spolupráce v brněnském Radiojournalu
další osoby (2)...

Zdena Švabíková-Kožíková
sňatek: 29. 9. 1938, Brno (městská rada)
(první manželka) Olga Kožíková (Horáková)
(druhá manželka)

Alena Kožíková

František Kožík
Anna Kožíková (Havlová)

Věra Dražilová (Kožíková)
Olga Michálková (Kožíková)

Lerchova
bydliště doložené v roce 1938

Dětský domov Dagmar
Zeleného 51/825
František Kožík každoročně na Štědrý den odpoledne přicházel do domova a jeho rozhlasové reportáže přispívaly k úspěchům sbírek pro domov „Dagmar“

31. 5. 1932
Zahájení pravidelného vysílání Verda Stacio (Zelená stanice)
člen umělecké skupiny TRAKT brněnské redakce 27. 10. 1901
Založení prvního Spolku esperantistů v Brně
účinkujíci

Jis, Menš