česká

Rakousko-Uhersko, ČSR

Brno-Královo Pole, Palackého třída 103,
Znojmo, Palliardiho 33 (doloženo v září 1937),
Jihlava, Severinova 55 (prosinec 1937 – červenec 1938),
Šternberk, Jiráskova 19 (doloženu v květnu 1948),
Brno-Královo Pole, Palackého třída 66

Státní reformní reálné gymnázium v Brně-Králově Poli (1930 maturita),
Lékařská fakulta Masarykovy univerzity v Brně (1930–1934, studium ukončil po pátém semestru),
vojenská akademie v Hranicích (1935–1. 8. 1937, kdy slavnostně vyřazen v hodnosti poručíka)

Československá medaile Za chrabrost (20. 6. 1945, dekret č. 2228),
Československý válečný kříž 1939 (udělen dvakrát, podruhé 13. 4. 1946, číslo matriky 23.059)

voják z povolání:
- poručík pěchoty 24. pěšího pluku (dekret MNO č. 2350 z roku 1937)
- po návratu ze zahraniční armády znovu vojákem z povolání až do roku 1948,
poté od 17. 1.1949 u Průmyslových staveb Brno, kde pracoval i po propuštění z vězení a TNP

Sokol Brno-Královo Pole (doloženo v roce 1932),
Masarykova letecká liga (člen místní skupiny v Hranicích),
Podpůrný fond Národní obrany v Praze (přijat za člena 1. 9. 1937)

Po likvidaci čsl. armády byl přidělen úřadu hospodářské kontroly v Brně, kde pracoval od 1. 8. do 15. 12. 1939.
Do domácího odboje se zapojil v Obraně národa (skupina Brno-sever). Před zatčením uprchl v roce 1940 do zahraničí; 1. 2. 1940 přešel na Slovensko, 18. 2. 1940 se hlásil u francouzského vyslanectví v Budapešti (zde do 4. 3. 1940). Poté přešel na francouzské vyslanectví v Bělehradě, zde prezentován 10. 3. 1940. Dne 13. 3. 1940 odeslán přes Turecko a Sýrii do Francie. Do čs. zahraničního vojska odveden 4. 4. 1940 v Agde (Francie), osobní číslo: Z; F-2733. Jako poručík pěchoty zařazen 21. 4. 1940 do 1. čs. pěšího pluku jako zástupce velitele 3. roty v Pézans. Ve dnech 12. 6.–26. 6. 1940 se účastnil bojů ve Francii.
Odeslán transportem 27. 6. 1940 do Velké Británie. Dne 1. 9. 1940 zařazen do důstojnické jednotky jako velitel družstva, velitel čety 4. roty 1. pěšího praporu, později velitel čety tanků 1. tankového praporu. Od 1. 9. 1944 se účastnil bojů ve Francii (Dankerque).
Povýšen na nadporučíka pěchoty (26. 7. 1940), kapitána pěchoty (7. 3. 1944), štábního kapitána (5. 5. 1945). Do osvobozené vlasti se vrátil 18. 5. 1945 jako velitel tankové roty a velitel 1. tankového praporu u 11. tankové brigády. Povýšen 22. 8. 1945 na majora, dnem 1. 11. 1945 přidělen k tankovému učilišti a ustanoven velitelem instr. praporu tanků v Milovicích, poté přeložen do skupiny důstojníků tankového vojska v Milovicích. Poslední zařazení před perzekucí: velitel tankového praporu VÚ 2246 ve Šterberku.
Od 1. 6. 1948 byl dán na dovolenou s čekatelným, vyrozuměn přípisem MNO, aby se ucházel o místo u Zemského národního výboru v Brně, kde přijat jako akturárský úředník (nastoupil 12. 7. 1948). Na základě toho byl 1. 9. 1948 dán do zálohy. Dne 20. 10. 1948 dostal přípis MNO, kterým byl zrušen dřívější návrh na převod, na základě toho byl z KNV 30. 10. 1948 propuštěn.
Zůstal bez zaměstnání do 17. 1. 1949, kdy nastoupil do zaměstnání u Čsl. stavebních závodů. Dne 3. 3. 1949 zatčen, rozsudkem státního soudu v Praze z 8. 6. 1949 odsouzen na 6 měsíců žaláře (nebyla vyslovena ztráta hodnosti ani vyznamenání). Přesto mu byla přípisem ministerstva národní obrany z 13. 7. 1949 hodnost odňata, stal se vojínem v záloze, protože „pro svůj postoj a jednání neskýtáte záruku, že budete spolehlivým a zcela oddaným lidově demokratickému zřízení“.
Trest nepodmíněného žaláře si odpykal do 3. 9. 1949, ale protože „nadále je považován za nespolehlivého“, zařazen do TNP. Výnosem komise č. 13 z 26. 7. 1950 č. 20923/50 byl zařazen do TNP na dobu 12 měsíců, zařazen do Jáchymova (Jáchymov-Vršek). V průběhu pobytu si požádal o zkrácení trestu, ale trestní komise KNV v Brně 13. 12. 1950 žádosti nevyhověla. Teprve žádosti o podmíněné propuštění z 19. 6. 1951 týž národní výbor dne 20. 7. 1951 vyhověl s tím, že pobyt v TNP splnil svůj účel, protože podle slibu se zapojí do budovatelského úsilí pracujícího lidu.
Od té doby pracoval u Pozemních staveb Brno, postupně od řidiče motorových vozidel až po vedoucího hospodářského střediska.
Dne 10. 6. 1968 podal žádost k MNO o rehabilitaci; žádal o úpravu hodnosti, uvedl, že „jsem fysicky i duševně zdráv a mohu zastávati administrativu i vel. funkci, případně u autovojska neb tanků“. Rehabilitační komise ministerstvo národní obrany si zřejmě vyžádala hodnocení jeho tehdejšího zaměstnavatele, kterým byly Pozemní stavby Brno. Zde pro zajímavost z kladného hodnocení jeho práce citujeme: „I když v letech padesátých byl v táboře nucených prací, nezanevřel na celkovou situaci, nezatrpkl, zapojil se velmi aktivně do pracovního procesu /.../“, uvedl jeho tehdejší nadřízený.
Usnesením Městského soudu v Brně ze 13. 2. 1969 bylo rozhodnutí Komise č. 13 prohlášeno za neplatné, protože výsledky šetření prokázaly, že nepatřil v době rozhodnutí komise mezi osoby práce se štítící nebo nebezpečné cizímu majetku. Bohumír Preininger ve své žádosti výslovně uvedl, že před Komisi č. 13 „nebyl volán“.
(Podrobné informace pro naši encyklopedii poskytl pan MUDr. Tomáš Preininger, děkujeme.)

zobrazit

Zdeněk Kožnárek
spolupráce v odboji Antonín Váchal
spolupráce v odboji

Gabriela Preiningerová (Lamplotová)
sňatek: 24. 4. 1946, Znojmo

Bohumír Preininger
Marie Preiningerová (Grümmová)

Palackého třída
rodný dům

Menš