česká

Rakousko-Uhersko, ČSR

V říjnu 1918 byl vůdčí osobností převratu v Brně a stal se předsedou brněnské správní komise. V letech 1918–1920 poslancem Revolučního Národního shromáždění ČSR.

zápal plic, zástava srdeční činnosti

Brno:
- Česká 6
- Nová 61

1892–1899 reálné gymnázium v Křemencové ulici v Praze,
studium práv na české universitě v Praze (studia nedokončil)

1902–1904 redaktor Času,
1904 redaktor Lidových Novin,
1905–1909 vedoucí redaktor ranního vydání Lidových Novin,
1909–1910 pražský dopisovatel listu,
1910–1919 vedoucí redaktor,
1919–1927 a 1930–1933 šéfredaktor,
1928–1929 šéfredaktor deníku Tribuna

politicky blízký T. G. Masarykovi a realistické straně

předseda spolku Slavia

Ústřední hřbitov města Brna, Vídeňská 96, skup. 25e, hrob č. 55

studenti žurnalistiky a mladí novináři soutěží o Cenu Arnošta Heinricha

K osobnosti Arnošta Heinricha uveďme několik příkladů z knihy „Dnes a zítra“, kterou v roce 1944 napsal Bedřich Golombek k půlstoletí existence Lidových Novin (-Menš).

O psaní názvu Lidových Novin.
Arnošt Heinrich velmi dbal na jazykovou i stylistickou správnost svých novin. „V jedné věci však Heinrich neposlechl nikoho. Přes všechna pravidla a přes všechnu snahu Lidových Novin o správné češtině píší Lidové Noviny svůj název nesprávně. Správně by se mělo psát Lidové noviny, s malým n. Ale Heinrich trval na tom, že se bude psát s velkými začátečními písmeny. Tvrdil, že je to jméno a že nikdo nemá právo toto jméno měnit, a že o tom, jak se bude psát, rozhoduje jedině on, šéfredaktor Lidových Novin. Na jeho paměť podržely Lidové Noviny své velké N i po jeho smrti a nepochybuji o tom, že se proto tradiční N soustava jazykových pravidel nezhroutí.“ (Golombek c, d., s, 172)

O rubrice „Dnes a zítra“.
„Dnes a zítra je název jedné rubriky v Lidových Novinách. Zavedl jej šéfredaktor Arnošt Heinrich jako titul nouzový, s kterým nebyl nikdy spokojen. Uděláme to zatím, než nás napadne něco lepšího, pravil tehdy před mnoha lety. Ale název se ujal a zůstal až do dnešního dne. A protože ani v jiných listech neměli lepšího nápadu, převzali jej a zařadili pod něj táž sdělení jako v Lidových Novinách: repertoáry divadel, programy výstav a koncertů a hlavně oznámení všech spolkových schůzí a dobročinných podniků, s nimiž mívaly noviny odedávna potíž.“ (Golombek, c. d., s. 9)

„Janáčkův případ“.
Když stavil Arnošt Heinrich padesátiny, Lidové Noviny vydaly jubilejní číslo, které mělo spíše veselý ráz. Z něho se vymykal příspěvek profesora Graciána Černušáka, nazvaný Janáčkův případ.
„V Brně se dostal Janáček do konfliktu se dvěma učitelskými silami varhanické školy, s nimi se solidarisoval téměř celý sbor a Jednota hudebních stavů. Bylo vypracováno memorandum k ministerstvu školství a národní osvěty. Paradovaly (zde myšleno byly -Menš) na něm podpisy, jejichž vlastníci by byli asi dnes velmi neradi, kdyby se této historie veřejně vzpomnělo. Nenechávalo na Janáčkově ředitelské a učitelské činnosti poctivého vlasu, stavělo se odmítavě k jeho skladatelské tvorbě a končilo požadavkem, aby s ředitelem Janáčkem bylo naloženo tak jako s tehdejším ředitelem pražské konservatoře. Byl jsem (Černušák -Menš) tehdy teprve několik týdnů zatimním hudebním referentem Lidových Novin /.../, hudební poměry brněnské, vlastně vzájemné poměry brněnských hudebníků, byly mi neznámou pevninou. A tak jsem vzal památné memorandum, šel jsem k Heinrichovi a vyložil mu „Janáčkův případ“. Heinrich se podíval na začátek a konec, dvakrát odkašlal a řekl: Víte, muzice vůbec nerozumím. Ale tolik si troufám vědět, že Janáček je někdo a že se bude jednou říkat o těch, kteří mu dělali takovýhle věci, že byli volové, jako se říká o těch, kdo kdysi byli proti Smetanovi. No, a víte, já bych nebyl rád, aby mezi těma, o kterých se to bude říkat, byly také Lidové Noviny, alespoň, pokud jsem tu já.“ (Golombek, c. d., s. 178–179)

O vztahu k literatuře.
„Vážil si všech výsledků dobré umělecké práce. Miloval básně a uměl jich mnoho, i novějších, zpaměti. Četl básně stále a a byl vášnivým čtenářem krásné prózy. Prohlašoval, že je neodvratný konec každého žurnalisty, přestane-li číst beletrii. Měl velmi jemný smysl pro to, co je dobré.“ (Golombek, s. 219)

O smyslu pro tradici.
„Byl ctitelem moravského vína, moravské slivovice, moravských uzenin, ivančického chřestu. olomouckých syrečků, luhačovických trdelníků, pražských taliánů; těšil se, když se dovídal od svého přítele profesora dr. Taufra, že se na Moravě takřka podařil chov znamenitého moravského vepře; dal dlouho pátrat, co se stalo s holubem, nazývaným brněnský voláč, mrzelo ho, že nemáme domácí psí rasu, ačkoliv nebyl osobně milovníkem psů nebo holubů. /.../ Souviselo to s jeho smyslem pro tradici a se smyslem vypěstovat nebo vytvořit v jakémkoli oboru něco speciálního, domácího, co by získalo světovou slávu.“ (Golombek, s. 98–99)

„Heinrichárna“
„Často se z heinrichárny ozýval jiný rámus než hromobitný. Neboť kromě básníků a spisovatelů, žádajících zálohu, kromě talentů, dožadujících se otištění svých prvotin, přicházeli hosté, kteří nechtěli nic víc, než si u dobré sklenky popovídat, trochu zašermovat vtipem, povyrazit se a odejít k ránu, když už nebylo třeba na točitých schodech starobylého činžáku rozsvěcovat světlo. V takový večer se „šéfárna“ nebo „heinrichárna“ měnila v proslulý „mikulov“, jak se té místnosti po tu dobu říkalo, co v ní nešustily rukopisy, ale cinkaly skleničky. /.../ O dobré zásobení mikulova pečoval Heinrich stále stejně jako o dobrou společnost, která se v něm scházela. /.../
Mluvilo se o všem. Hudební skladatelé vypravovali o svých věcech a také o svých známých, divadelní ředitelé (chodili sem postupně dva) vyložili leccos zajímavého z divadla /.../.
Z mnoha těchto rozhovorů, žertů, zábav, vtipných poznámek vznikl leckterý nápad pro Lidové Noviny; často se ozvalo Heinrichovo rozkazovací: Tak tohle, jak to tady vykládal, napište! Někdy otevřel Heinrich dveře do redakce (kde v tu dobu probíhala příprava nového čísla novin -Menš) a zavolal redaktora, kterého by mohla zajímat otázka, na kterou se v mikulově právě narazilo. Anebo zavolal redaktora a řekl mu: tady pan profesor praví, že jsme měli v Lidových Novinách nějaký nesmysl o novém léku. Domluvte si to s ním, jak by se dalo opravit, a zeptejte se ho, kdy a kde ho můžeme zastihnout a zeptat se, až nám zase někdy přijde zpráva z tohoto oboru.“
/.../ Někdy se stalo, že se v mikulově probíraly Lidové Noviny. Učenci i vědci si vzpomínali na staré i nové nesmysly, které vyšly v Lidovkách, rozprava se vedla chvílemi žertovně a chvílemi vážně, redaktoři byli povoláváni, vysvětlovali nebo se dávali poučovat a ovšem hned si zajišťovali, že pro příště nám odborník poskytne radu a pomoc, kdykoliv o to požádáme. Někdy vznikla i učená hádka a Heinrich s pýchou pozoroval, když se někdo z redaktorů dobře otáčel a vtipně odpovídal, a když projevil znalosti, které odborníka udivily.
/.../ Heinrich považoval členy redakce jaksi za příslušníky jedné rodiny a velice se styděl, když se mu někdo nevyvedl. Takový člověk byl z rodiny vyloučen, octl se na vedlejší koleji a při nějaké příležitosti odešel buď na některou menší filiálku, anebo k jinému listu. Neměl rád tak zvané salonní lvy, nepotrpěl si na nažehlené puky u kalhot, nenáviděl naparfumované a napudrované muže, ale vyžadoval společenskou obratnost, prostý a srdečný způsob a nade všecko všeobecné vzdělání, jehož nedostatek neodpustil nikomu.“ (Golombek, s. 34–35).

Heinrichova (Stránice)

zobrazit

Jan Čapek
spolupráce při převratu v Brně v roce 1918 Otokar Klusáček
A. Heinrich si velmi vážil O. Klusáčka Ladislav Pluhař
spolupráce v prvním odboji Jaroslav Stránský
J. Stránský byl svědkem při sňatku A. Heinricha Rudolf Těsnohlídek
autor Lišky Bystroušky
další osoby (1)...

Zdeňka Heinrichová (Sedláčková, rozloučená Malinová)
sňatek: 23. 5. 1922, Brno (Městská rada), manželství rozloučeno zemským soudem pro civilní záležitosti v Brně 17. 12. 1927

Alois Heinrich
Marie Heinrichová (Landová)

Česká
bydliště a místo úmrtí Nová
bydliště v letech 1925–1933 (dnes Lidická)

jabloňová alej
alej: Silnice mezi Mokrou Horou a Jehnicemi 0/01
navštěvoval jehnické okolí

Ústřední hřbitov města Brna
Vídeňská 96/306
novinář, redaktor a šéfredaktor Lidových Novin; místo posledního odpočinku

1. 11. 2023
Výstava Nastoupil jsem co redaktor... Literatura a literáti v Lidových novinách 1893-1939
šéfredaktor Lidových novin 8. 11. 1918
Ustavení a zahájení činnosti Poradního sboru jako pomocného orgánu správy města Brna
vyslán za české obyvatelstvo 16. 12. 1893
Historicky první číslo Lidových novin vyšlo v Brně
podílel se na modernizaci Lidových novin na počátku 20. století

Opl, Menš