19. června 1943 vysvěcen v Brně na kněze

do září 1950 působil jako kaplan v Tišnově, kde se příkladně staral o věřící mládež, o tom svědčí i jeho dopis na biskupskou konzistoř z 25. června 1946, ve kterém žádá o povolení sloužit každý den mši svatou na dětském táboře, kterého se účastnil s oddílem Junáka,
od září 1950 do léta 1951 byl administrátorem fary v Doubravníku,
po propuštění z vězení v roce 1960 pracoval jako dělník v Elektrotechnických závodech EJF v Brně, a to až do 1. září 1967, kdy byl ustanoven administrátorem v Brankovicích

kněžský hrob na hřbitově v Milonicích

Dne 26. července 1951 byl zatčen a 11. června 1952 odsouzen Státním soudem v Brně v procesu s desetičlennou skupinou „agentů Vatikánu, organizátorů rozvratných skupin, špionů a teroristů“, jak je označovaly tehdejší sdělovací prostředky. Šlo v podstatě o odsouzení činnosti katolické akce v souvislosti se studentským hnutím (JOC – Katolická dělnická mládež) reprezentovaným především P. Oto Mádrem, profesorkou Karlovy univerzity Růženou Vackovou a fyzikem Vladimírem Juklem působícím na univerzitě v Bratislavě.
K těmto lidem byla připojena pracovníky StB založená falešná provokační protistátní skupina, která působila na Tišnovsku. Aby celá akce vypadala hodnověrně, shodili zde strůjci provokace z letadla jako parašutistu-diverzanta dokonce jejího estébáckého zakladatele. Ten navázal mimo jiné i styk s některými studenty vyhozenými z brněnských vysokých škol při prověrkách po únoru 1948 a dvěma těmto studentům přislíbil, že je převede přes hranice. Nejprve je schovával v lesní chatě – údajně do doby, než se naskytne vhodná příležitost pro přechod hranice. Když se však čekání prodlužovalo, začali mít studenti podezření, že ve skutečnosti jde o provokaci bezpečnostních složek, o čemž se posléze také přesvědčili. Chtěli proto utéci, ale „jejich“ diverzant je překvapil a pokusil se jim v útěku násilím zabránit. Při potyčce byl však zabit. Tato nešťastná událost byla vítanou záminkou k pozatýkání provokatérem vytvořené protistátní skupiny. Zatčení byli při procesu před Státním soudem obžalováni společně s představiteli katolické akce. Komunisté chtěli soudem prokázat přímou souvislost mezi činností kroužků katolické akce a nešťastným usmrcením provokatéra, které komunisté označovali jako vraždu. Oba studenti byli za svůj čin odsouzeni k trestu smrti a celá řada nepohodlných osob byla při této příležitosti odsouzena k dlouhodobým trestům vězení.
Mezi těmito potrestanými byl i rodák z milonické farnosti P. Stanislav Ledabyl, který se s oběma studenty znal, protože býval jejich katechetou na obecné škole. V procesu byl P. Stanislav Ledabyl odsouzen k trestu vězení v délce trvání čtrnáct let.
Propuštěn na svobodu byl P. Ledabyl při amnestii v květnu 1960.

Období působení P. Stanislava v Brankovicích od roku 1967 bylo poznamenáno celou řadou nepříznivých okolností a obtíží, které jistě přispěly ke zhoršování jeho zdraví. Především ho trápil chátrající neutěšený stav zdejšího kostela a fary, kam se ani nemohl nastěhovat. Musel dojíždět z Uhřic na motocyklu, kdy se při jedné cestě i vážně zranil. Vztahy s jeho přímým církevním nadřízeným rovněž nebyly ideální. Především jej ale trápila nová politická situace spojená s nastupující „normalizací“, která zhatila veškeré plány do budoucnosti včetně jeho naděje na rehabilitaci.

P. Stanislav zemřel 6. ledna 1973 na perforaci žlučníku v nemocnici ve Vyškově.
10. ledna 1973 se konalo poslední rozloučení s ním v Uhřicích. O den později byli při pohřebních obřadech ve farním kostele v Milonicích do kostela vpuštěni pouze nejbližší rodinní příslušníci zesnulého. Okresní církevní tajemník, který byl vykonavatelem církevní politiky státu, toto rozhodnutí odůvodňoval jako zdravotnické opatření, které mělo zabránit šíření kulhavky a slintavky u skotu. Ostatní farníci a početná skupina smutečních hostí, která přišla i zdaleka (včetně spolubratří kněží a bývalých spoluvězňů) se mohla s P. Stanislavem rozloučit teprve na zdejším hřbitově, kde byl pochován do kněžského hrobu.

Ma