česká

Rakousko-Uhersko, ČSR

Braník čp. 111 (rodný dům)

Brno:
- Pražská 67
- Šumavská 10

vyučen jemným mechanikem ve Fyzikálním ústavu c. k. České univerzity v Praze II, U Karlova 3 (výuční list ze 17. 9. 1917)

- Československá medaile Vítězství (dekret č. 21 144, 2. 7. 1937)
- Pamětní odznak pro československé Dobrovolníky z let 1918–1919 (známý pod názvem Kříž v těžkých dobách 1918–1919, dekret č. 1426, 20. 11. 1938)
- Československý válečný kříž 1914–1918 (dekret č. 32 844, 30. 1. 1939)
- Pamětní odznak obránců barikád 1945 (Barikádník města Žižkova, čestný dekret č. 9096, 9. 5. 1945)
- Pamětní odznak NRA, (příslušníka odbojové skupiny Miliční sbor 8, číslo matriky 0439/VI, 28.10. 1945)
- Záslužný odznak 1945 Čsl. obce dobrovolců 1918–1919 (dekret č. 1043, 5. 5. 1946)
- Bronzová medaile krále Karla IV. (dekret č. 7015, 6. 5. 1947)
- Stříbrná medaile krále Karla IV. (číslo matriky 695/S-49, duben 1949)
- Stříbrná medaile národního odboje na Jadranu (dekret č. 170, 7. 5. 1949)

mechanik a elektromontér:
- Českomoravské elektrotechnické závody František Křižík a.s. (krátce před odvodem k rakouskému námořnictvu)
- Elektrotechnický závod Františka Petrův Praha-Žižkov
- Akciová společnost PEV Praha-Michle a Továrna na elektrická počitadla Praha-Vysočany (v letech 1920–1924)

od prosince 1924 pracoval v mechanické dílně fyziologického ústavu Vysoké školy zvěrolékařské v Brně, kde působil až do uzavření vysokých škol v roce 1939,
během okupace byl přidělen ke službě v telefonní ústředně školy,
po roce 1945 ustanoven mechanikem pro celou Vysokou školu veterinární (do dubna 1963)

Československá obec bývalých námořníků a účastníků národního odboje na Jadranu, odbočka Brno (člen, později jednatel)

Královopolský hřbitov, Myslínova, skup. 1B, hrob č. 9

K vojenské službě u rakouského válečného námořnictva byl odveden v listopadu 1917 do Puly, kde absolvoval základní výcvik a poté šestiměsíční odborný kurz torpédistů na školní lodi S.M.S. Alpha. Tady a v dílnách pulského námořního Arzenalu pracoval na nebezpečném mechanismu torpéd.
Na počátku roku 1918 se krize světové války projevila i v námořnictvu. V lednu zahájily stávku terstské loděnice a poté Arzenal v Pule, kde došlo k demonstracím v ulicích a k nepokojům na válečných lodích.
V pátek 1. 2. 1918 vypukla vzpoura na vlajkovém pancéřovém křižníku S.M.S. Sankt Georg, ke kterému se na smluvené znamení připojilo čtyřicet lodních jednotek a dalších námořních útvarů v boce Kotorské. Uprostřed války tak byla ochromena bojeschopnost válečného loďstva druhé největší rakousko-uherské námořní základny. Šest tisíc námořníků, mezi kterými byli i muži české národnosti, se účastí na vzpouře připojilo k protiválečnému a protihabsburskému odporu, který se významně podílel na pozdějším rozpadu staré monarchie. Pro řadu organizačních nedostatků byla vzpoura po dvou dnech potlačena. Vojenský stanný soud poté odsoudil k trestu smrti zastřelením čtyři námořníky, mezi nimiž byl i František Rasch, rodák z Přerova.
Až do dnů převratu potom trpělo několik set odsouzených námořníků v nelidských podmínkách věznění v námořních pevnostech na Jadranu. Posádky vzbouřených lodí byly rozděleny po celém válečném loďstvu. Za těchto okolností byl František Lněnička zařazen 14. 5. 1918 k první divizi bitevních lodí válečného loďstva. Jako námořník torpédové služby postupně sloužil na admirálské bitevní lodi S.M.S. Viribus Unitis a na bitevní lodi S.M.S. Tegetthoff, kde bylo velitelství a štáb námořnictva v Pule. Jeho pracovištěm byl „Torpedoraum“ s torpédomety, umístěný ve stísněných prostorách podpalubí, hluboko pod čarou ponoru. Později byl přeřazen na chráněný křižník S.M.S. Szigetvár, kde se dočkal konce první světové války. Nově vzniklá Československá republika však měla vážné problémy s uhájením územní celistvosti v sudetském pohraničí, na Těšínsku a zejména na Slovensku. Tam došlo k ozbrojeným konfliktům už počátkem listopadu 1918. Armáda ještě neexistovala (legionářské jednotky byly dosud ve Francii, v Itálii a na ruské Sibiři), a republika naléhavě potřebovala vojáky ke své obraně.
Mezi československými dobrovolníky, kteří se rozhodli republiku bránit, byli i naši námořníci, kteří se vraceli z Jadranu. Bojů s Maďary o Slovensko se zúčastnili v pěchotních útvarech a posádkách obrněných vlaků. Společně s dalšími československými dobrovolníky pomáhali hájit územní celistvost našeho státu a také autoritu jeho první vlády.
Mezi námořníky-dobrovolníky byl i dvacetiletý František Lněnička, zařazený ve 2. polní námořní setnině u strojních pušek pancéřových vlaků číslo 2a a 5. Za statečnost a odvahu v bojích o Slovensko byl vyznamenán Československým válečným křížem s pochvalou a Křížem V těžkých dobách 1918–1919.

V roce 1924 se František Lněnička zúčastnil konkurzního řízení na místo mechanika pro fyziologický ústav Vysoké školy zvěrolékařské v Brně. Byl vybrán prof. Dr. Edwardem Babákem, který ústav vedl. Mechanická dílna byla součástí vědeckého pracoviště této instituce, kde byly nové přístroje nutné k pokusům, demonstracím při přednáškách i k vědecké práci. František Lněnička se zde plně osvědčil, stejně jako pozdě ji pod vedením prof. Dr. Tomáše Vacka. Mechanická dílna fyziologického ústavu zhotovila i většinu přístrojů, které reprezentovaly jeho vědeckou práci v roce 1928 na Výstavě soudobé kultury v Brně. Úspěšnou činnost fyziologického ústavu přerušila v roce 1939 okupace.
Za okupace byl František Lněnička zapojen v odbojové skupině Miliční sbor 8 v Králově Poli, která měla svůj základ v Obci čs. dobrovolců z let 1918–1919. Byl také mezi těmi občany, kteří na výzvu Českého rozhlasu přišli 5. května 1945 na pomoc Praze.
Během Pražského povstání bojoval na Žižkově, jak dokládá čestný dekret k Pamětnímu odznaku, uděleném Svazem barikádníků Velké Prahy, odbočky Praha XI., „za věrné služby vlasti a městu Praze prokázané“. Brzy poté se zasloužil o záchranu velké části inventáře Vysoké školy zvěrolékařské, za okupace odcizeného a odvezeného na německou univerzitu do Prahy. Pro Vysokou školu veterinární (dnes Veterinární a farmaceutická univerzita), kde pracoval téměř čtyřicet roků, zhotovil František Lněnička v roce 1947 významnou insignii, žezlo. Jako symbolický znak svobody vysokého učení se dodnes používá při promocích absolventů školy.

Nejznámější prací Františka Lněničky je mosazný model rakousko-uherského pancéřového křižníku S.M.S. Sankt Georg o rozměrech 620 x 140 x 360 mm, umístěný v expozici 1. světové války Armádního muzea v Praze na Žižkově. Model, legendární symbol vzpoury námořníků v boce Kotorské, vytvořil v roce 1938.
Později jej věnoval Československé obci bývalých námořníků a účastníků národního odboje na Jadranu, jejímž byl členem. Ta však za okupace zanikla. V roce 1948, v rámci 30. výročí vzpoury v Boce, byl proto model věnován Vojenskému historickému ústavu v Praze.

Hlavní ideou spolkové činnosti Československé obce bývalých námořníků byl odboj na Jadranu za první světové války, a uchování trvalé památky na jeho oběti. Námořníky spojovaly i vzpomínky na vojenskou službu a nejprozíravější z nich si uvědomovali, že jsou posledními z řad českých námořníků rakouského válečného loďstva.
Mnozí z nich sepsali vzpomínky pro stránky spolkového časopisu Moře Slovanům!, ke kterým je redakce pravidelně vybízela. V tomto směru nebyla ani brněnská odbočka Obce námořníků bez podnětů. Pestré příběhy kamarádů vtipně převyprávěl její poslední jednatel, František Lněnička, a nazval je „Námořnická satira“. Dílko dokončil za okupace, v roce 1943. Je napsáno s použitím mariňáckého žargonu, a patří proto k originálním dokladům o jeho existenci. Dnes už nežije žádný z těch, kteří specifickou mluvu znali.
Po mnoha letech byla „Námořnická satira“ představena v knížce „Brněnští mariňáci. Poslední veteráni rakouského válečného loďstva." vyšla v nakladatelství Barrister a Principal v roce 2004. Její autorkou je dcera Františka Lněničky, MVDr. Jarmila Urbanová-Lněničková.

Další literatura:
- Jelínek, J. (ed.), Rakousko-uherské námořnictvo na fotografii. Praha 2014, 297 s., ISBN 978-80-2037-251–7.
- Král, E., Plastiky Vysoké školy veterinární v Brně. Brno 1998, 51 s.
- Kuthan, P. J., V těžkých dobách. Boje na Slovensku 1918–1919. Praha 2010, 175 s. Nakladatelství Corona ISBN 978–80–86116–62–4, Nakladatelství Ares, ISBN 978–80–86158–51–8.
- Marek, J., Piráti svobody. Čeští námořníci v letech 1918–1921. Cheb 2002, 271 s., ISBN 80–85280–85-X.
- Marek, J., Pod rakouskou vlajkou. Čeští námořníci v létech 1900–1918. Cheb 2003, 283 s., ISBN 80–86808–03-3.
- Tollar, Z., Jeho Veličenstva pancéřový křižník SANKT GEORG. Historie, technické údaje, modely, plány. Chomutov 2010, 111 s. Soukromý tisk.
(Paní doktorce Urbanové děkujeme za zpracování medailonku tatínka pro naši encyklopedii.)

Rudolf Balák
přítel Antonín Balcar
přítel Alois Brejcha
přítel František Burget
přítel František Burian
přítel
další osoby (5)...

František Lněnička

František Lněnička
Marie Lněničková (Peřinová)

Karel Lněnička
Františka Lněničková
Josefa Lněničková
Marie Lněničková
Jiřina Lněničková

další sourozenci (1)...

Pražská
bydliště (dnes Štefánikova) Šumavská
bydliště

Královopolský hřbitov
Myslínova
námořník rakousko-uherského válečného námořnictva, čsl. dobrovolník v bojích o Slovensko (1918–1919); místo posledního odpočinku

Menš