ruská

ČSR

Jeho závratná kariéra byla podložena solidními teoretickými a praktickými znalostmi, jeho kolegové se často vyjadřovali, že byl „mistrem taktiky a strategie“.
Při jednáních se zahraničními vojenskými delegacemi hovořil vždy francouzsky s využitím služeb oficiálního tlumočníka, aby nevzniklo podezření, že jedná proti československým zájmům. To týkalo zejména sovětských vojenských představitelů, když už se nemohl jednání přímo vyhnout.

oficiálně na „tuberkulózu plic a sešlost věkem“

Brno, Křenová 55

reálné učiliště ve Velikých Lukách,
Konstantinovské dělostřelecké učiliště v Petrohradě,
1909–1912 Imperátorská Nikolajevská válečná akademie v Petrohradě (studia ukončil se zlatou medailí)

Řád Sv. Stanislava 3. stupně,
Řád Sv. Anny 4. stupně s nápisem „za chrabrost“,
Řád Sv. Anny 3. stupně s meči a stuhou,
Řád Sv. Stanislava 2. stupně s meči,
Řád Sv. Stanislava 1. stupně s meči a stuhou,
Československý válečný kříž 1914–1918 (14. 3. 1923),
důstojník Řádu Čestné legie (9. 2. 1926),
Královský řád Svatého Savy 2. stupně (30. 9. 1928),
komtur Řádu Čestné legie (1929),
Řád jugoslávské koruny 1. stupně (1937),
Řád rumunské hvězdy 1. stupně (1937),
Řád Bílého lva in memoriam (udělen 28. 10. 1997 prezidentem ČR Václavem Havlem)

pamětní deska na hřbitově v Ozerlagu (odhalena v roce 2016),
pamětní deska v Praze 1, Konvitská ulice připomínající zatčení v roce 1945

voják z povolání, Zemský vojenský velitel v Brně (od 31. 7. 1927), později Zemský vojenský velitel v Praze (od 15. 11. 1935, funkce zproštěn od 31. 3. 1939)

Masarykova letecká liga

hřbitov ústřední nemocnice Ozerlagu nedaleko vesnice Ševčenko, hrob č. 4–36

V roce 1905 se zúčastnil rusko-japonské války. V letech 1908–1912 absolvoval vysokou válečnou školu - Nikolajevskou akademii v Petrohradě. V srpnu 1914 štábní důstojník 69. pěší divize, od jara 1915 náčelník operačního oddělení 20. sboru; 1916 náčelník štábu 3. kavkazské granátnické divize; od dubna 1917 náčelník štábu 126. pěší divize; od září 1917 zařazen do československých legií v Rusku, kde se stal náčelníkem štábu I. střelecké divize Husitské, od února 1918 velitelem 3. střeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova.
V květnu 1918 se stal členem Prozatímního výkonného výboru, nejvyššího orgánu čs. odboje v Rusku v létě 1918, vytvořeného na předporadách I. sjezdu čs. vojska. Postupně velel vojskům Čeljabinské, Západní, Uralské a Jekatěrinburgské skupiny.
Počátkem ledna 1919 se vrátil do ruské armády, velel 1. armádě vojsk admirála Kolčaka, povýšen na generálporučíka. Organizoval ústupové boje podél magistrály, převedl zbytky ruských vojsk přes zamrzlé Bajkalské jezero. Jeden z posledních velitelů protisovětských jednotek na Sibiři, na podzim 1920 velel ruským jednotkám generála Wrangela na Krymu.
Na jaře 1921 získal československé státní občanství.
Hned v květnu 1921 vstoupil do československé armády v hodnosti brigádního generála (1921–1923 velel 24. pěší brigádě v Michalovcích, 1923–1927 pak 9. pěší divizi v Trnavě). V červenci 1927 jmenován zemským vojenským velitelem v Brně (funkci zastával do roku 1935), 30. 12. 1929 povýšen na armádního generála, od listopadu 1935 zemským vojenským velitelem v Praze (do roku 1939).

V září 1938 zastával názor bránit se německému útoku, doporučoval mobilizaci (po jejím vyhlášení se stal velitelem I. armády, bránící Čechy, nesouhlasil s mnichovskou kapitulací). Již 19. 3. 1939 se sešel v Brně na schůzce s generály Bílým a Ingrem, zde položeny základy celostátní vojenské odbojové organizace.
Po obsazení objektu Zemského vojenského velitelství III. čs. armádního sboru na Kounicově ulici byla nově vytvořená Likvidační skupina, která měla řešit demobilizaci čs. jednotek, přesunuta do objektu na Údolní ulici č. 65. Ten se také stal sídlem štábu vznikajícího moravského vojenského odboje.
V dubnu 1939 přeložen do výslužby - podílel se na vypracování struktury vojenské odbojové organizace Obrana národa, ale vlastního odboje se pro svoji známost nezúčastnil. Dne 1. 9. 1939 byl zatčen v akci Albrecht der Erste, propuštěn 16. 9. 1939. Do roku 1945 žil pod německým dohledem v Praze. V průběhu pražského povstání zatčen povstalci za nejasných okolností 6. 5. 1945, propuštěn 12. 5. 1945 po intervenci generála Číly u Zdeňka Fierlingera, bývalého legionáře a předsedy první poválečné vlády. Ještě týž den byl odveden neznámým kapitánem Rudé armády ze svého bytu, kam se již nevrátil. Ještě v květnu 1945 byl převezen do Moskvy.
Dne 28. 5. 1945 na něj uvalena vazba z rozhodnutí náčelníka vyšetřovacího odboru hlavní správy sovětské kontrarozvědky „SMĚRŠ“. Sovětskými bezpečnostními orgány odvlečen do SSSR, zde souzen v září 1945 na deset let (započítáno od 29. 5. 1945) v nápravněpracovním táboře. Vězněn v Moskvě v Lefertovské vazební věznici, v Butyrské věznici, kde čekal na převoz do tábora. Nejdříve poslán do Užlagu v Gorkijské oblasti v Povolží, kde prožil tři roky. Odtud transportován na jaře 1949 do Ozerlagu v Irkutské oblasti ve východní Sibiři. Do sídla správy tábora v Tajšetu transport dorazil 25. 5. 1949. Hlavní práce vězňů Orzelagu byla v tajze: v zimě kácení stromů, v létě svážení dřeva a nakládání. Vše se dělalo ručně. Vojcechovskij byl pro špatný zdravotní stav (už před rokem 1939 trpěl žaludečními potížemi) zařazen mezi invalidy a přidělen do táborové nemocnice, kde pracoval jako zdravotník.
Generál Sergej Vojcechovskij zemřel 7. 4. 1951 a byl pochován na hřbitově ústřední nemocnice Ozerlagu nedaleko vesnice Ševčenko v Tajšetském okrese, asi 35 km severovýchodně od Tajšetu. Jako příčina úmrtí uvedena „tuberkulóza plic a sešlost věkem“.

Z osobních vlastností jsou uváděny věcnost, korektnost, suchý sarkastický humor. Generál byl velmi uzavřený, přátele měl hlavně mezi legionáři (někteří z nich se také jako jedni z mála osob snažili o pomoc po zatčení v roce 1945). Zajímal se o letectví, uměl řídit auto (vlastnil automobil Škoda Rapid), miloval jízdu na koni (kůň Arroch), vojenské přehlídky v Brně konal vždy na koni. V osobním životě se kromě manželky objevilo i několik dalších žen.

V literatuře kolísají životopisná data z prvních let života, kolísání je způsobeno podle toho, zda použit juliánský nebo gregoriánský kalendář.
Používáme současnou podobu psaní příjmení (i na brněnské pamětní desce), i když v prvorepublikových textech se důsledně píše „Vojcechovský“ (-Menš).

zobrazit

Antonín Mikuláš Nikolaj Číla
přátelé, spolupracovníci v legiích i v československé armádě Jan Sergěj Ingr
přítel, spolupracovník v odboji Eduard Kadlec
zemský vojenský velitel Vojtěch Boris Luža
spolupráce v odboji Vilém Sýkora
legionáři; služební kontakty v čs. armádě

Margarita Vojcechovská (Těmnikovová)
sňatek: 1909

Jiří Vojcechovskij

Marie Vojcechovská (Michajová)
Mikuláš Karel Vojcechovskij

Křenová
bydliště

S. Vojcechovskij
pamětní deska: Údolní 53/03

18. 12. 2003
Odhalení pamětní desky S. Vojcechovského 28. 10. 1930
Oslava 12. výročí trvání ČSR
zemský vojenský velitel 25. 11. 1928
Odhalení pomníku padlých 10. pěšího pluku Jana Sladkého Koziny
provedl odhalení pomníku 24. 11. 1928
Slavnosti pěšího pluku č. 10 Jana Sladkého Koziny
účastník slavnosti 5. 7. 1928
Jubilejní a výstavní střelecké závody republiky československé v Brně
generál a zemský vojenský velitel v Brně, záštita
další události (2)...

mapa
pamětní deska připomínající zatčení S. N. Vojcechovského v Praze

Jis, Menš