česká

Rakousko-Uhersko, ČSR

Dne 8. 2. 2020 v pravoslavném katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze byl Vladimír Petřek spolu s Václavem Čiklem, Janem Sonnevendem, Václavem Ornestem a Karlem Loudou svatořečen mezi „svatými novomučedníky českými“. Jejich památka se bude oslavovat vždy 5. září.

popraven

Praha:
- Řipská 3
- Podskalská 39 (dnes Gorazdova 3)

reálka v Olomouci,
teologické lyceum ve Sremských Karlovicích v Království Srbů, Chorvatů a Slovinců,
pravoslavná teologická fakulta v Bělehradě,
doktorát teologie získal v roce 1937 na Husově bohoslovecké fakultě Karlovy univerzity v Praze

Čs. válečný kříž 1939 in memoriam (1945)

jeho jméno je uvedeno na pamětní desce v Olomouci, Hodolanská 4, v budově ZŠ, na památníku obětí heydrichiády na nádvoří kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze (odhalena 26. 1. 2011), na pamětní desce popravených v Kobylisích

pravoslavný kněz, kaplan a jeden ze správců farnosti při pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze

YMCA v Praze

Rožnov pod Radhoštěm, Valašský Slavín v areálu Dřevěného městečka Valašského muzea v přírodě (symbolický hrob od roku 2005)

Jeho otec byl učitelem a velkým vlastencem a k lásce k vlasti vychovával i svou početnou rodinu. Vladimír byl druhým z deseti sourozenců, kteří se narodili v letech 1906–1924.
Již v době studia v Olomouci projevoval Vladimír Petřek zájem o literaturu a mimořádný talent ke studiu jazyků (ovládl jich celkem deset). Projevoval i výrazné náboženské cítění a svou roli sehrálo i přátelství otce s Matějem Pavlíkem, pozdějším pravoslavným biskupem Gorazdem.
Vladimír odešel studovat v roce 1923 teologické lyceum ve Sremských Karlovicích, otec z finančních důvodů uvítal i možnost pokračování studia v Bělehradě. Do ČSR se vrátil v roce 1933 k vykonání základní vojenské služby. Byl povolán do Kroměříže a nadřízené brzy upoutala výborná znalost jihoslovanských jazyků, tamní kultury a mentality. Petřkovi byla nabídnuta kariéra důstojníka generálního štábu, pověřeného součinností s jihoslovanskými spojenci republiky. Nabídku, slibující společenskou prestiž, existenční zajištění a možnost cest do milované země, Vladimír Petřek, pacifista a člověk považující armádu za instituci, která je v příkrém rozporu s křesťanským učením o lásce k bližnímu, odmítl.
Ještě před nástupem vojenské služby se seznámil v Rožnově pod Radhoštěm s Jiřinou Reinlovou, svou pozdější manželkou. Před vysvěcením na kněze musel podle kánonu pravoslavné církve učinit rozhodnutí, zda chce žít v manželství, nebo se stát celibátním knězem. Rozhodl se pro sňatek, poté jej vysvětil biskup Gorazd na kněze.
Novomanželé se přestěhovali do Prahy. Mladý kněz vynikal výřečností, srdečností, měl smysl pro humor, získával nové přátele a známé (např. prof. Václav Černý, Jaroslav Seifert). Vnitřně však nebyl stále spokojen s tím, jak naplňuje své ideály a vysoké nároky na sebe. Po dlouhých úvahách se Vladimír Petřek rozhodl žít v odloučeném manželství a věnovat se pouze duchovní dráze.
Události podzimu roku 1938 znamenaly změnu v jeho pacifistickém postoji. Ač kněz, hlásil se v době zářijové mobilizace do čs. armády.
Po Mnichovu se prostřednictvím svých farníků a příslušníků církevních organizací zapojil do odbojové činnosti. Podílel se na ukrývání a pomoci hledaným osobám (např. na počátku okupace bývalému přednostovi Kanceláře prezidenta republiky Přemyslu Šámalovi, v roce 1940 našel v cyrilometodějském chrámu azyl major Jan Sadílek, spolupracovník Josefa Mašína).
V roce 1939 spolu s farářem Aloisem Čiklem vystavovali Židům křestní listy a tím jim usnadňovali získat vystěhovalecká víza.
Myšlenka na úkryt parašutistů z Londýna v pravoslavném chrámu napadla Jana Sonnevenda již na jaře 1942, aktuální se stala těsně před atentátem. Sonnevend dne 26. května 1942 přišel za Petřkem se záměrem získat jej pro umožnění azylu parašutistům. Vladimírovi Petřkovi stačilo jen ujištění, že jsou to dobří Češi, kteří nemohou být policejně hlášeni. Ještě téhož dne přišel do kostela Jan Zelenka-Hajský, kterého Petřek provedl podzemím. Vladimír Petřek připomínal, že úkryt může být jen provizorní a jen v případě nutnosti.
O dva dny později Zelenka-Hajský, který se hlavně staral o ubytování parašutistů po celou dobu jejich pobytu v protektorátu, přišel znovu a musel říci, že ta nutnost nastala. Ještě do večera 28. května přišel první parašutista, Jaroslav Švarc, a do 1. 6. 1942, kdy se objevil poslední, Josef Gabčík, jich zde bylo celkem sedm. Co se dělo poté, lze rekonstruovat jen z dokumentů gestapa, protože nikdo z těch, kteří by mohli podat svědectví, se konce války nedožil.

Pro Vladimíra Petřka si gestapo přišlo do jeho bytu ve tři hodiny ráno 18. 6. 1942.
Po krátkém výslechu v Petschově paláci byl zbitý a spoutaný Vladimír Petřek převezen ke kryptě a donucen vyzvat parašutisty k rezignaci. Citujme jeho slova, jak je zaznamenala poválečná výpověď tlumočníka gestapa: „Hovoří k vám kněz.“ Z krypty se ozvalo, že žádného kněze neznají, i když onen hlas slýchali po dobu ukrývání téměř denně. Pak pokračoval: „Tady mi říkají, že se máte vzdát. Prý se vám nic nestane a budou se k vám chovat jako k válečným zajatcům.“ Parašutisté odmítli se vzdát a po dalším boji v beznadějné situaci dobrovolně ukončili své životy.
Spoutaný kněz byl již předtím odvezen a na veřejnosti se objevil až 3. 9. 1942, kdy se v Petschově paláci uskutečnil veřejný proces s představiteli české pravoslavné církve. Padly čtyři rozsudky smrti. Tomu však předcházely tvrdé výslechy, v případě Vladimíra Petřka měl údajně několikrát přihlížet i K. H. Frank. Kaplan dokázal díky své víře i životní vitalitě odolávat fyzickému i psychickému násilí. Petřek neprozradil žádného ze svých spolupracovníků, dokonce gestapáci se pokoušeli o psychologickou hru, přestali s fyzickým týráním a snažili se jej získat na svou stranu. Existuje svědectví spoluvězně, že Petřek opakovaně vyslovoval názor, že odboj znamená oběti a že jen činy pro vlast přinesou nakonec ovoce. Velmi těžce však nesl, že mezi vězni je biskup Gorazd (Petřek jej informoval o úkrytu parašutistů teprve po 10. 6. 1942).

Rozluka manželství uchránila jeho manželku a dceru před osudem rodinných příslušníků faráře Václava Čikla, předsedy sboru starších chrámu sv. Cyrila a Metoděje Jana Sonnevenda a kostelníků Josefa Loudy a Václava Ornesta, jejichž ženy a děti byly zavražděny spolu s rodinnými příslušníky parašutistů a jejich pomocníků 24. 10. 1942 v Mauthausenu. Biskup Gorazd, Václav Čikl a Jan Sonnevend byli popraveni hned v den stanného soudu, Vladimír Petřek zemřel o den později. Popravení byli spáleni v krematoriu ve Strašnicích, co se stalo s popelem, není známo (tak se dělo v protektorátu u všech popravených a umučených v době nacistické okupace -Menš).
Rodinní příslušníci Vladimíra Petřka nevěděli o jeho zapojení v odboji ani o tom, že se stal po atentátu na Heydricha jedním z hlavních pomocníků ukrývaných parašutistů. Byli zatčeni 2. 7. 1942. Na svobodě zůstala jen Petřkova manželka Jiřina s dcerou Jiřinou (které s ním od roku 1938 nežily) a nejstarší ze sester, Marie, která byla již vdaná a s rodinou nežila.
Oba rodiče a ostatní děti byli vězněni v Olomouci, poté v Brně. Počátkem roku 1943 byli mužští členové rodiny posláni do Osvětimi, sem byly poslány v březnu i ženy, které byly přemístěny později i do jiných koncentračních táborů. Konce války se dožily jen čtyři sestry a jeden bratr.

zobrazit

Adolf Opálka
pomoc při ukrývání parašutistů po atentátu na R. Heydricha v kostele v Resslově ulici v Praze Jan Sonnevend
spolupráce v pravoslavné církvi i v odboji, společně souzeni, v roce 2020 prohlášeni za svaté novomučeníky české Svatý Gorazd II. (Matěj Pavlík)
přátelé, společně souzeni

Jiřina Petřková (Reinlová)
sňatek: 7. 12. 1934, Olomouc

Jiřina Juláková (Petřková)

Josef Petřek
Marie Petřková (Peřinová)

Jaroslav Petřek
Jiřina Petřková
Květa Petřková
Marie Petřková
Milada Petřková

další sourozenci (4)...

pamětní deska obětí 2. světové války rodiny Petřekovy v Olomouci - Vladimír Petřek
pamětní deska v Praze 8 na střelnici v Kobylisích - Vladimír Petřek

Jis, Menš