Hroznatínský (krycí jméno v zahraniční armádě)

Hraznatín čp. 14 (rodný dům)

2. 4. 1946

Zemská zemědělská škola v Velkém Meziříčí

Československý válečný kříž 1914–1918 (4x),
Československá revoluční medaile,
Spojenecká medaile Za vítězství,
Řád sokola s meči,
Kříž Svatého Jiří IV. a III. stupně za statečnost,
Československý válečný kříž 1939 (3x),
Československá medaile Za chrabrost před nepřítelem,
Leninův řád (1943),
Řád Suvorova II. a I. třídy,
Zlatá hvězda Hrdiny SSSR (1965) a mnohá další vyznamenání domácí a zahraniční

pamětní deska v Kroměříži na domě, kde žil,
pomník na návsi v Hrozantíně,
pamětní deska na rodném domě v Hroznatíně,
busta v „Aleji hrdinov“ na Dukle (Slovensko)

zobrazit

voják z povolání

KSČ (od 11. 11. 1948)

Svaz protifašistických bojovníků,
Svaz československo-sovětského přátelství

hřbitov v Kroměříži (urna sem byla uložena v roce 1993, předtím uložena v památníku na Vítkově)

ulice „Generála Svobody“ v Kroměříži

V rakousko-uherské armádě desátník 81. pěšího pluku. Zajat 7. 9. 1915, Tarnopol. Do legií se přihlásil v Kyjevě (datum neuvedeno). Do čs. legie v Rusku zařazen 7. 9. 1916, 1. střelecký pluk, vojín. Konec v legiích 14. 8. 1920, poslední útvar 3. střelecký pluk, poslední hodnost: kapitán.
Po návratu do vlasti pokračoval ve službě v československé armádě, nejdříve v Kroměříži (3. pluk), po sňatku odešel na Podkarpatskou Rus k 36. pěšímu pluku, zde až do roku 1931. Získal zde znalost maďarštiny, kterou završil i zkouškou z jazyka a literatury na Univerzitě Komenského v Bratislavě. Byl povolán k výuce maďarského jazyka na Vojenskou akademii do Hranic (1931–1934), od roku 1934 přidělen zpět do Kroměříže.
Zapojil se do odboje v Obraně národa, v červnu 1939 přešel do zahraničí do Polska. Odcházel čtyřiačtyřicetiletý v hodnosti podplukovníka, proto se v Malých Bronovicích jako nejstarší a hodnostně nejvyšší důstojník stal velitelem vojenské skupiny. Organizoval odchody našich vojáků, kteří ilegálně přecházeli hranice do Polska, do Francie (hlavně budoucí letci), u vojáků, kteří zůstávali, se předpokládalo vytvoření čs. jednotky, která by bojovala na straně Poláků. Po pádu Polska přešli tito muži do SSSR, posléze se podařilo vytvořit první československou samostatnou brigádu, následně 1. československý armádní sbor. Odveden 7. 2. 1942 v Buzuluku, kmenové číslo 0.001/D.
Prožil velmi dramatický život. Jako malému chlapci mu zemřel tatínek, maminka se znovu vdala, ale i nevlastní otec zemřel poměrně brzy. Pro celou rodinu se stala rodinná soudržnost základní hodnotou, o čemž svědčí i skutečnost, že rodina jeho nevlastní sestry riskovala a ukrývala po útěku před gestapem jeho manželku Irenu a dceru Zoe. Jediný syn Miroslav prokázal velikou odvahu, když se pokusil ještě varovat příbuzné před gestapem, byl však zatčen. V Kounicových kolejích v Brně podroben drastickým výslechům, při kterých se podle svědectví spoluvězňů choval statečně. Jeho odsouzení stanným soudem odporovalo i tehdejším německým zákonům, protože v té době byl nezletilý.
V dnešní době se objevují rozporuplná hodnocení osobnosti Ludvíka Svobody, vyplývající z jeho působení v politickém životě po roce 1948. Nikdo však nezpochybňuje osobní statečnost, vojáci vždy oceňovali jeho bystrý úsudek, snahu se stále učit, pochopení pro své vojáky, kterým vždy šel příkladem i v bojových podmínkách.

zobrazit

Rajmund Navrátil
Jindřich Pintera
nepřesný údaj o spolupráci v odboji vznikl až po válce Anežka Stratilová
tchýně Ctirad Šindelka
voják

Irena Svobodová (Stratilová)
sňatek: 11. 6. 1923, Velehrad

Miroslav Svoboda
Zoe Klusáková (Svobodová)

Františka Nejedlá (Chalupová, ovdovělá Svobodová)
Jan Svoboda

Marie Hladká (Svobodová)
František Svoboda
Jan Svoboda
Josef Svoboda

Symbolický klíč od města Brna
klíč: Dominikánské náměstí 1/11
jemu klíč darován

10. 6. 1968
Návštěva prezidenta Ludvíka Svobody v Brně
prezident republiky

Menš