Ludvík Svoboda - Profil osobnosti

armádní generál Ludvík Svoboda

* 25.11.1895 Hroznatín (okres Třebíč) – † 20.9.1979 Praha

politik, prezident ČSSR; válka a odboj 1914–1919; legionář ruský; válka a odboj 1938–1945; účastník zahraničního odboje

pseudonym

Hroznatínský (krycí jméno v zahraniční armádě)

bydliště

Hraznatín čp. 14 (rodný dům)

cena města

2. 4. 1946

vzdělání

Zemská zemědělská škola v Velkém Meziříčí

vyznamenání a pocty

Československý válečný kříž 1914–1918 (4x),
Československá revoluční medaile,
Spojenecká medaile Za vítězství,
Řád sokola s meči,
Kříž Svatého Jiří IV. a III. stupně za statečnost,
Československý válečný kříž 1939 (3x),
Československá medaile Za chrabrost před nepřítelem,
Leninův řád (1943),
Řád Suvorova II. a I. třídy,
Zlatá hvězda Hrdiny SSSR (1965) a mnohá další vyznamenání domácí a zahraniční

jiné pocty

pamětní deska v Kroměříži na domě, kde žil,
pomník na návsi v Hrozantíně,
pamětní deska na rodném domě v Hroznatíně,
busta v „Aleji hrdinov“ na Dukle (Slovensko)

dílo

zobrazit

- Praktická učebnice maďarského jazyka. Hranice, Vojenská akademie 1932 (spolu s Františkem Krakovským).
- Budujeme novou armádu. Praha, Naše vojsko 1946.
- Z Buzuluku do Prahy.
- Cestami života I. Praha, Orego 1996.
- Cestami života II. Praha, Prospektum 1992.
- Deník z doby válečné. Praha, Mladá fronta 2008.

zaměstnání

voják z povolání

politická orientace

KSČ (od 11. 11. 1948)

odborné a zájmové organizace

Svaz protifašistických bojovníků,
Svaz československo-sovětského přátelství

hrob

hřbitov v Kroměříži (urna sem byla uložena v roce 1993, předtím uložena v památníku na Vítkově)

pojmenováno

ulice „Generála Svobody“ v Kroměříži

poznámky

V rakousko-uherské armádě desátník 81. pěšího pluku. Zajat 7. 9. 1915, Tarnopol. Do legií se přihlásil v Kyjevě (datum neuvedeno). Do čs. legie v Rusku zařazen 7. 9. 1916, 1. střelecký pluk, vojín. Konec v legiích 14. 8. 1920, poslední útvar 3. střelecký pluk, poslední hodnost: kapitán.
Po návratu do vlasti pokračoval ve službě v československé armádě, nejdříve v Kroměříži (3. pluk), po sňatku odešel na Podkarpatskou Rus k 36. pěšímu pluku, zde až do roku 1931. Získal zde znalost maďarštiny, kterou završil i zkouškou z jazyka a literatury na Univerzitě Komenského v Bratislavě. Byl povolán k výuce maďarského jazyka na Vojenskou akademii do Hranic (1931–1934), od roku 1934 přidělen zpět do Kroměříže.
Zapojil se do odboje v Obraně národa, v červnu 1939 přešel do zahraničí do Polska. Odcházel čtyřiačtyřicetiletý v hodnosti podplukovníka, proto se v Malých Bronovicích jako nejstarší a hodnostně nejvyšší důstojník stal velitelem vojenské skupiny. Organizoval odchody našich vojáků, kteří ilegálně přecházeli hranice do Polska, do Francie (hlavně budoucí letci), u vojáků, kteří zůstávali, se předpokládalo vytvoření čs. jednotky, která by bojovala na straně Poláků. Po pádu Polska přešli tito muži do SSSR, posléze se podařilo vytvořit první československou samostatnou brigádu, následně 1. československý armádní sbor. Odveden 7. 2. 1942 v Buzuluku, kmenové číslo 0.001/D.
Prožil velmi dramatický život. Jako malému chlapci mu zemřel tatínek, maminka se znovu vdala, ale i nevlastní otec zemřel poměrně brzy. Pro celou rodinu se stala rodinná soudržnost základní hodnotou, o čemž svědčí i skutečnost, že rodina jeho nevlastní sestry riskovala a ukrývala po útěku před gestapem jeho manželku Irenu a dceru Zoe. Jediný syn Miroslav prokázal velikou odvahu, když se pokusil ještě varovat příbuzné před gestapem, byl však zatčen. V Kounicových kolejích v Brně podroben drastickým výslechům, při kterých se podle svědectví spoluvězňů choval statečně. Jeho odsouzení stanným soudem odporovalo i tehdejším německým zákonům, protože v té době byl nezletilý.
V dnešní době se objevují rozporuplná hodnocení osobnosti Ludvíka Svobody, vyplývající z jeho působení v politickém životě po roce 1948. Nikdo však nezpochybňuje osobní statečnost, vojáci vždy oceňovali jeho bystrý úsudek, snahu se stále učit, pochopení pro své vojáky, kterým vždy šel příkladem i v bojových podmínkách.