Marie Rafajová

* 29.11.1896 Brno-Královo Pole – † 11.7.1978 Bratislava (Slovensko)


sociální pracovnice, spisovatelka, překladatelka, nositelka pocty „Spravedlivý mezi národy“ in memoriam


zajímavé okolnosti

Spravedlivý mezi národy (hebrejsky חסיד אומות העולם‎‎, chasid umot ha-olam) je titul, jejž Stát Izrael uděluje lidem nežidovského původu, kteří za druhé světové války riskovali svůj život při záchraně Židů. Titul může být udělen i in memoriam.
Od roku 1963 je udělováním čestného titulu Spravedlivý mezi národy pověřena Komise pro rozpoznávání spravedlivých, která spadá pod izraelský nejvyšší soud. Komise pečlivě studuje veškerou dokumentaci, včetně svědectví přeživších a očitých svědků, hodnotí okolnosti události a míru rizika, které zachránci podstoupili.
Osoby, které byly za svou pomoc Židům během holokaustu uznány za spravedlivé, obdrží medaili se svým jménem a čestné uznání, jejich jméno je navíc uvedeno na Zdi cti v Zahradě spravedlivých památníku Jad Vašem v Jeruzalémě. Do současnosti je v České republice evidováno 118 oceněných.
Spravedliví, kteří by se rozhodli žít v Izraeli, mají nárok na důchod ve výši průměrné mzdy, na bezplatnou zdravotní péči a na finanční pomoc v oblasti bydlení a ošetřovatelské péče.


bydliště

vzdělání

dívčí lyceum Vesny v Brně


vyznamenání a pocty

medaile „Spravedlivý mezi národy“ (1991, in memoriam)


dílo

zobrazit


zaměstnání

Zemský obilní ústav v Brně (za první světové války),
práce pro Armádu spásy v Praze,
spolupracovnice a později správkyně sirotčince, nemocnice, útulku a starobince „Domov bielych hláv“ ve Staré Turé,
Dům sociálních služeb v Zemianskom Podhradí (po roce 1948)


odborné a zájmové organizace

spolek Vieroslava,
spoluredaktorka (1928–1936) a redaktorka (1937–1949) církevního časopisu Večernica ve Staré Turé


hrob

Ústřední hřbitov města Brna, Vídeňská 96, skup. 107, řada 1, hrob 54–55


poznámky

„Čestné osvědčení.
Tímto se osvědčuje, že komise pro jmenování Spravedlivých založená Jad Vašem autoritou v oblasti památky hrdinů a mučedníků Holocaustu rozhodla na svém zasedání dne 13. listopadu 1991 na základě předložených materiálů uctít
Marii Rafajovou,
která v období evropského Holocaustu riskovala vlastní život, aby zachránila pronásledované Židy.
Komise jí proto udělila medaili Spravedlivý mezi národy. Její jméno bude navždy vyryto do zdi cti v zahradě Spravedlivých Jeruzalém.
Jeruzalém, Izrael 19. února 1992“.

Na přání rodičů navštěvovala dívčí lyceum Vesna v Brně. Chtěla se stát lékařkou, ale první světová válka její plány překazila. Přes válku přijala místo v Zemském obilném ústavu v Brně. V roce 1920 odešla do Prahy studovat Vyšší sociální školu. Zde se kromě studia zapojila i do činnosti Armády spásy. Později se stala její členkou, vstoupila do kadetní školy. Po pěti letech musela ze zdravotních důvodů změnit zaměstnání. První verše s duchovním obsahem a překlady písní zveřejnila v časopise Armády spásy Prapor spásy. V této době se seznámila s knihami Kristýny Royové. Navázala s ní písemný styk a v roce 1925 ve Staré Turé trávila dovolenou. Duchovní atmosféra, kterou sestra Royová a jejich spolupracovnice šířily, ji zcela získala. A tak, když potom onemocněla srdeční chorobou, přijala jejich pozvání, aby se přišla do Staré Turé léčit - a už tam zůstala natrvalo. Prožila tu celých 50 let života. Léčila se pod dozorem své celoživotní přítelkyně diakonky Margity Pálové. Když přišla Marie Rafajová do Staré Turé, bylo již dílo sester Royových doširoka rozvinuté. Stala se spolupracovnicí Kristýny Royové a po její smrti převzala celou náročnou práci nejen redaktorskou, ale i charitativní (správu všech čtyř domovů - sirotčince, nemocnice, útulku a starobince), jakož i vedení spolku Vieroslava.
Kromě organizační práce související s provozem domovů přijímala i časté návštěvy z domova i ze zahraničí, tlumočila cizí projevy, přispívala do edice Světélka, kterou i sama redigovala. Vedle vší náročné organizační, hospodářské a evangelizační činnosti si našla čas i na vlastní literární tvorbu.
Ve válečných letech 1944–1945 se zapojila se svými spolupracovnicemi do aktivní odbojové činnosti poskytováním pomoci raněným partyzánům a jejich rodinám a zajišťováním přístřeší rasově pronásledovaným židovským dětem. Když jim profesor Rudas spolu s učitelkou Kavenskou, která učila na Hodulovom vrchu, přivedli 10 židovských dětí, neodmítly pomoc. Riskovaly své životy, aby pomohly zachránit děti před tábory smrti. Tehdejší děti, dnes už dospělí lidé, se s úctou dosud hlásí k sestřičkám, které je tehdy opatrovaly, ačkoli někteří žijí v USA a ve Švédsku. Za záchranu židovských dětí jí udělil stát Izrael in memoriam medaili Spravedlivý mezi národy.
Po osvobození pracovala s novým elánem v sociální sféře v ústavech i při redigování Večernice. Když po roce 1948 všechny ústavy přešly do rukou státu, Slovenská diakonie ve Staré Turé zanikla. Sestry diakonky i s vedoucí Marií Rafajovou odešly do Zemianského Podhradí do Domu sociálních služeb v bývalém zámku Ostroluckých.
Po zrušení ústavu odešla bydlet s Markétou Pálovou na Jazviny (1956–1964) na kopanice nedaleko Staré Turé. Marie Rafajová se o svou přítelkyni Margitu Pálovou starala až do její smrti v roce 1964. Poté se přestěhovala ke své sestře Karle Soudkové do Bratislavy. Zemřela 11. 7. 1978 v Bratislavě a je pohřbena na Ústředním hřbitově v Brně v rodinném hrobě.
Na duchovní vývoj Marie Rafajové působilo několik vzácných osobností. Především to byl evangelický reformovaný farář Václav Pokorný, který ji také pokřtil, a ke kterému do sboru rodina Rafajova chodila. Mladou dívku ovlivnila rovněž třídní profesorka na lyceu Vesny, Růžena Pavlenková, která formovala její charakter ve věku k tomu nejvhodnějším. V pozdějších letech to byli vedoucí pracovníci Armády spásy v Praze a konečně sestry Royovy ve Staré Turé.

První samostatná a tiskem vydána sbírka jejích básní vyšla v roce 1926 na Staré Turé se symbolickým názvem „Úzkou cestou“. Postupně vycházejí sbírky básní „Za stany“, „Údolím pokory“, „Zpod věčných očí“ a „Kam“. Blížící se válkou a národní tragédií je inspirována sbírka „Nicméně“, která po válce vyšla znovu ve sbírce básní „Čekání“. Jak píší recenzenti, zůstává ve své poezii věrná náboženské zkušenosti, vzácné duchovní lyrice, která veškerou obrazovou a myšlenkovou sílu těží z biblických textů. Slovenské verše „V zajetí slova“ z roku 1944 jsou věnovány její nejbližší spolupracovnici Markétě Pálové. Následují ještě sbírky „Ve tmě pod křídly“, která je vrcholem autorčiny duchovní lyriky, rukopisná sbírka „Navečer“ a verše „Hrstka čemeřice“ (věnované přítelkyni, akademické malířce MUDr. Anně Kavinové).
Mnoho básní Marie Rafajové zůstalo roztroušených v církevních časopisech, nejvíce v staroturanské Večernici, kterou Rafajová redigovala jako spoluredaktorka v letech 1928–1936 a po smrti Kristýny Royové samostatně v letech 1937–1949, mnoho jich zůstalo v rukopise a mnohé se skrývají v nejrůznějších církevních zpěvnících. Jako spisovatelka se Marie Rafajová věnovala především dětem. Souviselo to s její prací v sirotčinci ve Staré Turé. Patří sem celá řada drobných próz zveřejněných v letech 1928–1948. Veselé zážitky z dětství popisuje v poeticky laděných pohádkách pro děti, např. „O nespokojené ratolesti“, „Bílý obláček“, „O křišťálové studánce“ a jiné. Vlastní mládí zachytila v autobiograficky zaměřené práci pro mládež, v úsměvné a štěstím prozářené knize s názvem „Na pasekách“, s podtitulem „Léto na valašském venkově“.

Významná je i překladatelská činnost. Překládala poezii i prózu z angličtiny, němčiny a ze švédštiny. Důležité jsou i její překlady z češtiny do slovenštiny a ze slovenštiny do češtiny, které přispívaly k vzájemnému poznání obou národů. Vrchol náboženské překladové poezie u nás představuje sbírka básní „Skála věků“. Verše Marie Rafajové nenechaly lhostejnými ani hudebníky. Alexander Havránek uvádí na 80 zhudebněných textů od asi dvaceti skladatelů. Mnohé skladby a texty Rafajové se ještě skrývají v zásuvkách různých autorů v rukopisech. Nejvýznamnější místo ve zhudebněných textech zajímá Kantáta 1945, kterou osvobození naší vlasti pozdravil národní umělec Josef Bohuslav Foerster.
Uvedený neúplný přehled díla Marie Rafajové je dokladem nejen jejího nadání, ale je i příkladem úžasné píle a pracovitosti. A to vše vytvořila vedle své zodpovědné a náročné práce ředitelky Domova bílých hlav, sirotčince a při plnění dalších povinností.
(Za využití https://www.staratura.sk/item/maria-rafajova/ ze slovenštiny přeložila jedna ze čtenářek naší encyklopedie, která nás na tuto osobnost upozornila. Děkujeme.)






ulice

Lužánecká, též Lužánská (Augartengasse)
rodný dům (dnes Poděbradova)


stavby

Betlémský kostel (evangelický)
Pellicova 6/213
zde byla 6. 12. 1896 pokřtěna
Ústřední hřbitov města Brna
Vídeňská 96/306
místo posledního odpočinku


Menš


Aktualizováno: 17. 09. 2021