„V hodnosti kapitána jsem byl rozkazem přidělen jako styčný důstojník u britských a amerických invazních jednotek do Norska, kde bylo v té době koncentrováno na 400 000 Němců. Odtud jsme repatriovali československé vojáky a občany. Projel jsem téměř celé Norsko až po Narvik a dále za severní polární kruh. Pak mise skončila. O Vánocích pětačtyřicátého roku jsem se v hodnosti štábního kapitána vracel přes Frankfurt a Londýn do Prahy“, vzpomínal Jan Fajkus v roce 1992.

Valašské Meziříčí, Žerotínovo náměstí

vyšší průmyslová škola strojní v Ostravě

Válečný kříž 1939–1945,
medaile Za zásluhy I. stupně

před základní vojenskou službou pracoval u Bati ve Zlíně,
voják z povolání (poručík technické zbrojní služby)

OV SBS

Pocházel z rodiny vojáka z povolání, on sám původně o profesionální vojenské dráze neuvažoval. Názor změnil v době své základní vojenské služby, po jejím skončení se stal důstojníkem technicko-zbrojní služby, zařazen na oddělení II/5 MNO. Kontroloval a přijímal pro vojenskou správu zbrojní materiál, hlavně munici.
Po okupaci se zapojil do práce ilegální organizace Obrana národa, dostal za úkol organizování odbojové činnosti ve Valašské Meziříčí. Velitelem ostravské oblasti byl štábní kapitán Ladislav Mácha, spojení zajišťoval poručík Čestmír Rusek. Na podzim 1939 gestapo začalo zatýkat, nejprve v Brně, poté v Olomouci a také v Ostravě, kde zatkli 30. 11. 1939 štábního kapitána Máchu. Poručíkovi Ruskovi se podařilo uniknout a přijel do Valašského Meziříčí Jana Fajkuse varovat. Protože měl spojení na železničáře, kteří pomáhali zajišťovat přechody do zahraničí, oba muži 6. 12. 1939 ilegálně přešli na Slovensko s cílem pokračovat v odboji v zahraničí.
Na hranicích s Maďarskem však byli maďarskými pohraničníky zatčeni a umístěni v Budapešti v proslulé pevnosti Tolonczház. Při jedné cestě pro vodu se mu se třemi kamarády podařilo uprchnout , jeden z nich měl kontakt na konspirační byt ve městě a nakonec se jim podařilo dostat se i na francouzský konzulát, kde byla zřízena úřadovna pro takové uprchlíky. Složitými cestami a s notnou dávkou štěstí se jím podařilo přejít hranici do Bělehradu, kde se organizovala přeprava dál. Přes Řecko a Turecko se dostali do libanonského Bejrútu. Po měsíčním pobytu odpluli lodí do Francie.
Do čs. zahraničního vojska odveden 28. 3. 1940 v Marseille (osobní číslo Z; F-2581), následovala cesta do Agde, kde byl Jan Fajkus v hodnosti poručíka zařazen jako zbrojní důstojník k 2. pěšímu pluku. Po kapitulaci Francie se mu podařilo dostat do Anglie, kam přijel v červenci 1940.
Prošel výcvikem parašutisty s předpokladem, že bude vysazen na protektorátní území. Během výcviku museli frekventanti absolvovat pět seskoků, při třetím z nich, který prováděli v noci, po velmi tvrdém dopadu utrpěl dvojnásobnou kompresní frakturu páteře. Následovala čtyřměsíční nemocniční léčba, ale následky zranění pociťoval až do konce života.
Po opuštění nemocnice se přihlásil do služby zbrojaře. Svou roli při kladném vyřízení žádosti sehrálo stejné předválečné zařazení v čs. armádě a také skutečnost, že po příchodu do Anglie byl naším ministerstvem obrany poslán jako zbrojař do anglických zbrojovek. Jako zbrojní důstojník, specializovaný na přejímku zapalovačů pro protiletadlové granáty, sloužil v Anglii v hodnosti kapitána až do konce války.
Domů se však nedostal hned. V hodnosti kapitána byl rozkazem přidělen jako československý styčný důstojník u britských a amerických invazních jednotek do Norska, kde se účastnil od května do listopadu 1945 repatriace československých občanů. Na konci pětačtyřicátého roku se v hodnosti štábního kapitána vrátil letecky do Prahy. Byl přidělen k muničnímu oddělení MNO, kde sloužil jen do června 1946. Protože uměl anglicky i německy, byl delegován do restituční mise pro vojenské záležitosti ministerstva zahraničních věcí a přidělen do americké zóny v Německu. Jejich úkolem bylo posílat zpátky do vlasti vojenský materiál, který byl zavlečen do Německa právě z Československa. Tato mise trvala dva roky, takže domů se vrátil definitivně až ve druhé polovině roku 1948.
„Věděl jsem, že nám západním vojákům nejsou lidé v armádních kruzích příliš nakloněni. Byli jsme v Anglii šest let, cítili jsme jinak. Měl jsem za manželku Angličanku. Přesto jsem věřil, že se přes všechny změny, ke kterým v Československu došlo, najde dost rozumných a schopných lidí, kteří nedopustí aby došlo k nějakým nesrovnalostem. V tomto ohledu jsem byl velice zklamán. Nenašlo se pro mne žádné umístění. Proto jsem byl od června 1948 odeslán na nucenou dovolenou a od 1. ledna 1949 z armády propuštěn. /.../ „Zpočátku jsem se domníval, že snad došlo k nějakému nedopatření. Že někdo přijde, všechno vysvětlí a omluví se. Pracoval jsem v podniku Léčebná mechanika pouhé tři měsíce, když skutečně přišli. Stalo se tak ve čtvrtek 17. listopadu 1949. Vysvětlovat něco se vůbec nenamáhali, rovnou mne zatkli. Během domovní prohlídky zabavili nějakou korespondenci. Nejprve mne odvezli do Bartolomějské ulice číslo 4, potom přemístili do samovazby v Mladé Boleslavi. Manželka, když viděla bezvýchodnost situace, vrátila se s dcerou a synem do Anglie, tam v roce 1969 zemřela.
Pravým důvodem mého zatčení byla skutečnost, že jsem byl důstojníkem západní armády. Domovní prohlídka byla jen taková kamufláž. Museli ji opakovat, potřebovali totiž nějaký doklad proti mně. Nakonec mezi listinami objevili vcelku bezvýznamný papír v němž se jednalo o úhradu dlužných diet za restituce, avšak označený písmeny dův., tedy jako důvěrné. Nic víc. Na základě toho jsem byl obžalován z nedbalého uchovávání vojenského tajemství. K pěti měsícům, které jsem si mezi tím ve vyšetřovací vazbě odseděl, mi soud na Hradčanech pod Loretou přidal ještě dva. Ani pak jsem se nevrátil domů, ale byl jsem přemístěn do tábora nucených prací na Mírově. Teprve dodatečně mi soudní komise v Praze 1 doručila rozsudek podle kterého jsem byl zařazen do tábora nucených prací na celkovou dobu 18 měsíců.“
Odpykal si čtrnáct měsíců, poté byl pracovní tábor zrušen. Pracoval v dělnických profesích na různých pracovištích ve svém bydlišti, v letech 1968–1970 pracoval jako hlavní mechanizátor u národního podniku Silnice ve Valašském Meziříčí, pak odešel do důchodu
Plné osobní a vojenské rehabilitace se dočkal až po roce 1989, byl povýšen do hodnosti plukovníka.

zobrazit

Menš