Internetová encyklopedie dějin města Brna

František Balátě

    Pluk. Ing. František Balátě


    • * 11.2.1889 Český Brod – † 25.11.1965 Praha


    • válka a odboj 1914–1919; legionář srbský, francouzský a italský


    • národnost

      česká

    • státní příslušnost

      Rakousko-Uhersko, ČSR


    • bydliště

      Praha, Brno, Praha


    • vzdělání

      vysokoškolské

    • vyznamenání a pocty

      celkem 11 vyznamenání, mimo jiné:
      - Československý válečný kříž 1914–1918
      - Řád Mihai Viteazul


    • dílo

      zobrazit Tabulky souřadnic a sklonů tečen parabolických oblouků pro zaoblení nivelety (1941).


    • zaměstnání

      přednosta Zemského vojenského stavebního ředitelství v Brně

    • odborné a zájmové organizace

      Sokol (Praha, Sokol Brno I - místonáčelník)


    • hrob

      Praha, Vinohradský hřbitov, oddělení 21, hrob č. 221


    • poznámky

      Údaje upřesnil 22. 11. 2007 čtenář encyklopedie Ing. Miloš Balátě (text jsme převzali s jeho laskavým svolením celý), děkujeme.

      Plukovník Ing. František Balátě byl bratrancem mého otce, narodil se dne 11. 2. 1889 v Českém Brodě. Na základě údajů, které se mi podařilo shromáždit, jsem o něm napsal (do rodinné kroniky):
      Přesto, že František vystudoval techniku s vyznamenáním, nemohl sehnat v Praze odpovídající zaměstnání a tak odjel za prací do Srbska, které v té době bylo součástí monarchie Rakousko-Uhersko. Tam ho zastihla i válka, odkud narukoval přímo na frontu, aniž by se stačil oženit s Marií Krchovou, se kterou se seznámil v pražském Sokole a se kterou měl již čtyři roky vážnou známost.
      Při jeho výchově k vlastenectví bylo samozřejmé, že se nechá při první příležitosti zajmout, aby mohl bojovat za naši státní nezávislost. Než se však k tomu naskytla vhodná příležitost, byl jako fähnrich (praporčík) c.k. rakousko-uherské armády zraněn. Stalo se tak dne 23. 1. 1915 v Haliči u Visloku, při útoku 77. pěšího pluku, doplněného o vojáky z okresu Sambor-Přemyšl. Zranění nebylo vážné, měl prostřelen malík levé ruky, ale dalšího boje byl neschopen a byl proto poslán do nemocnice v uherském Debrecíně. Dle vlastnoručně nakreslené mapy byl na selském voze dopraven 24. 1. 1915 do Medzilaborce a potom sanitním vlakem přes Nové Město do Debrecína, kam dorazil dne 25. 1. 1915, v 16:30 hodin. Přesnost uvedených údajů svědčí o strýčkově preciznosti.
      Dále se vydal bez dokumentů, tedy načerno, rychlíkem přes Budapešť (26. 1. 1915), Ráb, Vídeň (26. 1. 1915 v 13:25 hodin,) až do Prahy, kam dorazil dne 26. 1. 1915 ve 24:00 hodin. K podniknutí této cesty musel projevit značnou dávku odvahy, protože ve válce, pokud se nemýlím, byl za podobný čin trest smrti. A to všechno podstoupil, bezpochyby, kvůli lásce ke své snoubence.
      Nicméně se opět vrátil ke svému útvaru, i když s trvale znehybnělým prstem. Jak se dalo očekávat, při první příležitosti se nechal zajmout a vstoupil, jako dobrovolník do československých legií. Postupně byl legionářem ruským, pak francouzským a italským. Na bojištích si vedl velice statečně a obdržel celkem 11 vyznamenání, mezi nimi i nejvyšší rumunský Řád Mihai Viteazul za hrdinství projevené v bitvách o rumunskou Dobrudži, a naše nejvyšší vojenské vyznamenání - Československý válečný kříž 1914–1918, které bylo udělováno in memoriam padlým bojovníkům a těm, kteří se dostali v boji do bezprostředního ohrožení života.
      Ve druhé polovině války byl se svou legionářskou skupinou, v hodnosti podporučíka, přesunut z východní fronty na frontu v jižní Evropě. Tuto cestu kolem Evropy rovněž podrobně popisuje na mapě, kreslené vlastní rukou. Legionáři vyrazili po železnici dne 28. 10. 1917 z Etulei (v Dunajské deltě) přes Tiraspol, Jelizabet, Kremenčovo, Poltavu, Charkov (2. 11. 197), Orel, Tulu a Moskvu (4. 11. 1917) a odtud dále přes Vologdu až k Bílému moři do Archangelska, kam dorazili dne 8. 11. 1917. Dále pokračovali Severním mořem lodí Dvinsk do Newcastlu (23. 11. 1917) a do Londýna (29. 11. 1917), kde byli důstojníci legionářské jednotky dne 5. 12. 1917 pozváni na oběd do anglického parlamentu. Cesta dále pokračovala přes Winchester, Le Havre, Paříž (8. 12. 1917), Lyon, Toulon, přes Livorno do Říma (4. 1. 1918), odtud do Tarenta (8. 1. 1918) a dále lodí přes Iteu do Soluně, kam dorazili dne 12. 1. 1918. I tak náročné přesuny vojsk se dělaly za I. světové války. Strádání našich legionářů na Rusi muselo být nepředstavitelné. V zimě roku 1917 totiž vládl v Rusku hladomor a mimořádně krutá zima. Jistě si dovedeme představit, jak se po této cestě legionáři cítili, když byli přijati v anglickém parlamentu a pozváni na oběd, který byl uspořádán na jejich počest. Přitom měli v podstatě ohromné štěstí. V Rusku v té době vypukla bolševická revoluce a její vůdce V. I. Lenin pod vlivem zdemoralizované armády, ale zejména pod vlivem počínající občanské války, porušil závazky které vázaly Rusko ke státům Dohody a vyhlásil Dekret o míru. Toho využilo Německo s Rakouskem-Uherskem a mohutnou ofensivou na východní frontě dobylo Polsko, Ukrajinu, Pobaltí a Zakavkazko.
      Sovětská vláda podepsala dne 3. března 1918 potupný Brestlitevský mír, ve kterém uznala nárok Centrálních mocností na nově dobytá území, pochopitelně včetně propuštění všech zajatců, kteří měli posílit frontu na západě.
      Legionáři, kteří zůstali na ruské frontě se dostali do bezvýchodné situace. Za naši státní nezávislost bojovat nadále nemohli a do vnitřních záležitostí se zaplétat nehodlali. Odbočka Národní rady v Kyjevě, za přítomnosti T. G. Masaryka, vyjednala se sověty pro naše legionáře volný odchod po transsibiřské magistrále do Vladivostoku a odtud do Francie, kde se měli připojit k našim francouzským jednotkám. Nedlouho poté bolševický vůdce Lev Trockij-Bronštejn, nepochybně na pokyn V. I. Lenina, vydal dne 25. 5. 1918 rozkaz, kterým vyhlásil Čechoslovákům válku a nařídil, aby bylo naše vojsko bezodkladně odzbrojeno a kdo zbraní nevydá, aby byl ihned zastřelen.
      Legionáři se stáhli za Ural, ze zajateckých táborů zmobilizovali stovky železničářů, techniků a dělníků, a aby mohli provozovat transsibiřskou magistrálu vlastními silami, uvedli do provozu 105 továren, mimo jiné i 18 dolů. Zajistili výrobu kolejnic, náhradních dílů pro lokomotivy, opancéřování vlaků, výrobu výzbroje a dokonce i výrobu protéz pro české a ruské válečné invalidy. V některých továrnách stoupla výroba oproti předválečné úrovni až o 300 %. Nezměrným hrdinstvím se naši legionáři bolševikům ubránili a podařilo se jim udržet 8 000 km dlouhou transsibiřskou magistrálu pod svou kontrolou po celou dobu, dokud se všechny československé oddíly legionářů nedostaly na Dálný východ, do Vladivostoku. Současně zabránili, aby se statisíce zajatců ze zemí Centrálních mocností, převážně Němců, vrátily po transsibiřské magistrále zpět na západní frontu a mohli se zapojit do bojů proti našim spojencům. Tento čin si získal ve světě obrovský ohlas.
      V srpnu 1918 se ve Vladivostoku vylodila americká armáda v síle dvou divizí, jednak aby pomohla našim legionářům a aby zamezila Japonsku anektovat přilehlá území. Odtud se vrátili naši legionáři, jedna část přes USA a druhá část kolem Japonska a Číny přes Suezský průplav, zpět do Evropy. Celkem na 42 lodních transportech odjelo přes 72 000 našich legionářů zpět do svobodné vlasti, Československé republiky, o jejíž vznik se svým hrdinstvím významnou měrou přičinili.
      Po vyhlášení samostatnosti naší republiky se vrátil František do Prahy, kde na něj věrně čekala jeho nevěsta. Podle sestřenice Jarmily (1925) byla velice krásná (svědčí o tom svatební fotografie) a měla i dost výhodných nabídek k sňatku, avšak vytrvala. Vzali se v dubnu 1919, strýc se ženil v uniformě italského důstojníka.
      Byl jmenován do vysoké funkce přednosty Zemského vojenského stavebního ředitelství v Brně a byl rychle povýšen do hodnosti plukovníka, jistě by dosáhl i hodnosti generála, pro tuto hodnost však v jeho úřadě nebylo systematizované místo. Měl na starosti všechny vojenské stavby na Moravě, včetně staveb obranných, ale i takové stavby, jako byla výstavba brněnské Zbrojovky. O jeho charakterových vlastnostech svědčí příběh, který mi vyprávěl, kdy při kolaudaci Zbrojovky objevil ve své tašce tučný úplatek. Obálku vrátil dotyčnému stavebnímu podnikateli s upozorněním, že pokud by se něco podobného v budoucnu mělo opakovat, nikdy už státní zakázku jeho firma neobdrží.

      S vyznamenáními, které strýc obdržel za své hrdinství v boji, byly spojeny i četné pocty. Na základě nejvyššího rumunského vyznamenání byl zván každoročně na slavnostní oběd k rumunskému králi. Jelikož v té době bylo Rumunsko naším spojencem v tzv. Malé dohodě, bylo toto pozvání, dle výpisu z tehdejšího tisku, považováno za oficiální státní akt. Při jedné z těchto návštěv, předal strýc František rumunskému králi dar prezidenta T. G. Masaryka, kterým byl reprezentační automobil naší výroby. I samotná pozvánka na slavnostní oběd je zajímavá, přeložena z francouzštiny zněla takto: Z příkazu jeho Královské Milosti Maršál de la Cour má tu čest informovat Pana Plukovníka ing. Františka Balátě že je zván na oběd Rytířů Řádu Mihai-Viteazul, který se koná v pondělí dne 8. listopadu 1937 ve 13:30 hodin v Královském Paláci. Oděv: slavnostní uniforma, nebo žaket. Dekorace: Mihai-Viteazul.

      S vyznamenáním byl zřejmě spojen titul Rytíře řádu Mihai-Viteazul, svědčí o tom fotografie strýce v úboru rytíře a to, že obdržel s tímto titulem v Rumunsku i nějaké pozemky, což vyplývá z dopisu sestřenice Jarmily. Toto vysoké vyznamenání u nás obdržel i generál Milan Rastislav Štefánik a protože se při jeho tragické letecké nehodě ztratilo, zapůjčil strýc tento řád organizátorům státního pohřbu, aby mohl být řád při této příležitosti vystaven. Strýc byl jako nositel Československého válečného kříže 1914–1918 zván na Pražský hrad i k prezidentu T. G. Masarykovi, svědčí o tom pozvánka na večeři dne 2. února 1928. Pěknou památkou je i fotografie sestřenice Jarmily (1925) a Milady (1927), dcer strýce Františka, z uvítacího aktu prezidenta Dr. Eduarda Beneše, ze zahrady důstojnického pavilonu Masarykových kasáren v Brně, kam byli pan prezident s chotí Hanou pozváni na oběd, při příležitosti jejich návštěvy Brna v roce 1936.
      Ve volném čase se strýc věnoval velice intenzívně činnosti v Sokole, byl prvním místonáčelníkem Sokola Brno I. Kromě schopností organizačních (obdržel ocenění za provedený návrh nástupu ku cvičení na XI. Všesokolském sletu 1948), měl i vynikající fyzickou kondici. Na IX. Všesokolském sletu v Praze 1932 obdržel diplom ze závodů, které se konaly při této příležitosti a kde se umístil mezi 161 zúčastněnými závodníky na sedmém místě.
      Po mnichovském diktátu a okleštění naší republiky v roce 1938, byl snižován stav důstojníků v armádě a těm, kteří se mohli uplatnit mimo armádu, byla nabídnuta jiná místa. Strýc byl převelen do Prahy a jako stavební inženýr byl jmenován ředitelem Ředitelství stavby dálnic. V té době již probíhaly intenzívní přípravy na výstavbu dálnice Praha–Brno, která byla dne 2. května 1939 zahájena slavnostním výkopem. V dokumentech je uložena fotografie z tohoto aktu, na kterém je strýc již v civilním obleku. Následným vpádem nacistických vojsk byla stavba přerušena. Strýc mi vyprávěl, že se po nějakou dobu skrýval pod cizím jménem na nějakém statku, jeho kompromitující materiály, zejména ze sokolské činnosti, však zůstaly v Brně a když ho tam Němci nenašli, tak po něm dál nepátrali. Jinak by skončil v koncentráku tak, jako všichni brněnští sokolové ve vyšších funkcích.
      Ale ještě k jeho činnosti stavebního inženýra. Strýc neprokázal jen schopnosti organizační a řídící, ale i odborné, které svědčí o tom, že svůj obor dokonale ovládal. V roce 1941 napsal brožuru „Tabulky souřadnic a sklonů tečen parabolických oblouků pro zaoblení nivelety", které usnadňovaly výpočet délky viditelnosti řidiče při vrcholových zaobleních silnic a dálnic a podobné jiné výpočty.
      Podle sestřenice Jarmily (1925) se ve válce zapojil i do protinacistického odboje, ale rodině pochopitelně nic neřekl.
      Po válce byl aktivován a povolán na Ministerstvo národní obrany, které však začali postupně ovládat komunisté do té míry, že požádal v roce 1947 o odchod do důchodu. Jako čestný člověk a demokrat se nehodlal podílet s komunisty na vedení naší armády. Ještě v roce 1948 spolupracoval na přípravě XI. Všesokolského sletu v Praze, po ovládnutí Sokola komunisty však z něho rovněž vystoupil a nadále se věnoval jen své rodině."

      Dle databáze www.vuapraha.army.cz upřesňujeme jeho působení v legiích. Domovskou obcí mu byl Nymburk, okr. Poděbrady.
      Do první světové války narukoval jako praporčík 77. pěšího pluku. Zajat 16. 9. 1915 u Rovna. Do legií se přihlásil 22. 3. 1916. Postupně prošel legiemi srbskou (19. 5. 1916), francouzskou (25. 5. 1918) a italskou (6. 8. 1918). Nejdříve příslušníkem 2. pěšího pluku, dále 21. pěší pluk francouzských legií, 31. pěší pluk italských legií. Postupně dosáhl hodností poručík, nadporučík, major. Konec v legiích 1. 3. 1919, posledním útvarem 31. pěší pluk, poslední hodnost: major. Pokračoval ve službě v čsl. armádě.


    • obrazy

      img7031.jpg img7032.jpg


    • prameny, literatura

      zobrazit "Detail legionáře"
      "Společenský almanach Velkého Brna"


    • partneři

      Marie Baláťová (Krchová)
      sňatek: duben 1919


    • děti

      Jarmila Šímová (Baláťová)
      Milada Sovová (Baláťová)


    • autor

      Menš


Aktualizováno: 06. 02. 2019

Ing. František Balátě. Fotografii poskytli laskavě Ing. Miloš Balátě a Ing. Jarmila Šímová z rodinného archivu; děkujeme.