česká

Rakousko-Uhersko, ČSR

Praha-Nusle,
Brno-Husovice (v roce 1938)

Československý válečný kříž 1914–1918,
Československá revoluční medaile 1918,
Československá medaile Za vítězství (1919),
Československý válečný kříž 1939,
Zborovská pamětní medaile,
Pamětní medaile 8. střeleckého pluku „Slezského“,
Kříž sv. Jiří IV. stupně (ruský vojenský řád),
Řád 25. února III. stupně,
medaile Za službu vlasti (1954),
medaile Za zásluhy o obranu vlasti (1956)

do roku 1938 policista v Brně,
za okupace pracoval jako strojní zámečník u fy VANĚK, Praha, výroba vah (v tomto oboru byl vyučený),
po roce 1945 až do odchodu do důchodu v roce 1956 byl příslušníkem VB

ČsOL

Domovská obec: Nusle, okr. Praha.
V rakousko-uherské armádě vojín 25. praporu polních myslivců.
Zajat: 16. 5. 1915, Opatov. V zajetí pracoval jako zámečník v Taganrogu poblíž Rostova na Donu. Přihlášení do legií: 28. 7. 1917, Borispol.
Do čs. legie v Rusku zařazen 14. 7. 1917? (otazník v textu databáze www.vuapraha.cz - Menš.). Jelínek uvádí, že ruským legionářem byl od 11. 7. 1917, 8. střelecký pluk, vojín.

V čs. legiích sloužil v 2. četě výzvědné roty 8. střeleckého pluku (říkal o sobě a kamarádech, že byli rozvědčíci). Tato jejich četa měla těžké ztráty, z původního počtu asi 30 jich nakonec zbylo jen asi 3–5 vojáků, z nich někteří před nebo potom padli u Zborova. V bojích na Transsibiřské magistrále utrpěl těžké zranění - v jeho blízkosti vybuchl granát. Byl zraněn na hlavě a i po vyléčení v důsledku tohoto zranění na jedno ucho prakticky neslyšel.
Prodělal celou anabázi legionářů po Transsibiřské magistrále, účastnil se všech bojů (vzpomínal zejména na Ufu) a pak se do Evropy vrátil spolu s ostatními legionáři lodí z Vladivostoku přes Japonsko, Singapur, Indii a Suez. Pro rodinu to bylo zcela nečekané, byl pro ně totiž mrtvý už od roku 1914. Byl si velmi podobný s bratrem Josefem, který padl hned na začátku první světové války a jeden z rodáků z vesnice rodinu informoval, že ten padlý byl Leopold.
Osobně a právě z bojů u Zborova znal generála Svobodu (pozdějšího prezidenta ČSSR). Leopold Dočekal často vzpomínal na pozdějšího generála Radolu Gajdu a vůbec nejvíc na pozdějšího generála Čečka. Vyprávěl o něm, jaký to byl Bohem nadaný dělostřelec - na dělo bez mířidel položil krabičku sirek, zaměřil a ... co výstřel, to zásah. Konec v legiích 27. 8. 1920, poslední útvar 8. střelecký pluk, poslední hodnost: četař. Demobilizován.
Ani po válce jako legionář to neměl lehké. Hodně lidí se na legionáře dívalo „skrz prsty“ a v jeho případě to došlo nakonec až k degradaci a přeložení k policii do Prahy. Jeho nadřízený pan policejní rada Lakomý z Brna se velmi ošklivě vyjádřil o legionářích, Leopold Dočekal byl emotivní člověk a skončilo to v tu chvíli velkou fackou. V Praze pak až do roku 1939 (do okupace) sloužil u útvaru policie, který zajišťoval vnější ochranu Pražského hradu. Jeho trvalým stanovištěm výkonu služby byla zatáčka do protisměru k Hradu na horním konci Nerudovy ulice - Újezd.

Z dalších údajů uvádíme, že Leopold Dočekal byl dvakrát ženatý, z každého manželství měl dva syny. Nebyl sochař (tvrzení Jelínka, který má datum narození 2. 2. 1893) - za upřesnění a doplnění děkujeme jednomu ze čtenářů naší encyklopedie.

Josef Dočekal

Menš