česká

Rakousko-Uhersko, ČSR

věnoval se také bádání o polských revolucionářích vězněných na Špilberku v letech 1839 až 1848

Suchdol u Kutné Hory

Brno:
- Sirotčí 57
- Minská 6

gymnázium v Čáslavi (1913 maturita),
FF KU, obor dějepis-zeměpis (studia dokončil po skončení 1. světové války), doktorát získal v roce 1924

zobrazit

Státní gymnázium v Brně (1. 9. 1925 – 1941 a 1946),
1941–1945 archivář a knihovník v Lidových novinách,
1946–1953 Pedagogická fakulta MU,
1953–1958 Vyšší škola pedagogická v Brně (vedoucí katedry dějepisu a občanské nauky)

referent Lidových novin, recenzent ČČH,
Matice moravská,
Československo-polský klub v Brně,
Historický klub,
Historická společnost, odbočka Brno,
Svaz československo-sovětského přátelství (předseda odbočky)

Ústřední hřbitov města Brna, Vídeňská 96, skup. 7, hrob č. 16–17

V rakousko-uherské armádě četař 21. pěšího pluku.
Zajat: 27. 5. 1915, Sieniawa. Do čs. legie v Rusku zařazen 24. 8. 1917, 8. střelecký pluk, vojín. Konec v legiích 28. 10. 1921, poslední útvar: štáb čsl. vojsk; poslední hodnost: poručík. Demobilizován.

Zdeněk Hájek dokončil vysokoškolská studia, přerušená první světovou válkou, až v květnu 1923. Poté byl asistentem u profesora Jar. Bidla v semináři pro slovanské dějiny Karlovy univerzity v Praze. V prosinci 1924 dosáhl doktorátu filozofie, ale nepokračoval ve slibně nastoupené cestě vysokoškolského pracovníka.
Od 1. září 1925 nastoupil do středoškolských služeb a přešel na Státní gymnázium v Brně, ústavu, který měl vynikající postavení svou dlouholetou vědeckou tradicí. Hájek zde z praktických důvodů nepokračoval v nastoupené vědecké cestě v oblasti byzantologických studií či starších slovanských dějin pro nedosažitelnost literatury. Jeho zájem se obrátil k novějším dějinám, k vědeckému zpracování do té doby neznámé a neprobádané problematiky polských vlastenců vězněných na brněnském Špilberku v letech 1839-1848.
Na základě archivního studia pramenů v Moravském zemském archivu, ale také ve Lvově, Zdeněk Hájek publikoval řadu odborných prací, knižních či časopiseckých. Sem patří zejména časopisecké články „Moravané a polští vězni na Špilberku“. In: Časopis Matice moravské, 54, 1930, s. 337–376, „Špilberk v memoárech polských vězňů“. In: Pekařův sborník 2. Praha 1930, s. 332–374, „Špilberský vězeň Jindřich Hubicki“. In: Časopis Matice moravské, 59, 1935, s. 142–176, „Proč byli uvězněni polští vězni na Špilberku“. In: Vlastivědný věstník moravský, 9, 1954, s. 63–68, 101–108; 10, 1955, s. 4–15. Z originálu pamětí polského vězně Henrika Bogdańského, které objevil ve lvovském Ossolineu, přeložil a zpracoval do knihy „Polský revolucionář na Špilberku“ (Brno, Moravský legionář 1932) tu část, která se týkala věznění Poláků na Špilberku.
Je třeba zdůraznit, že vědecké činnosti se věnoval v době mimoškolního volna, aniž požadoval nějakou dovolenou či snížení vyučovacího úvazku, čtyři cesty do Lvova realizoval v době školních prázdnin v letech 1928 až 1931. Důkladná znalost literatury a pramenů k polskému revolučnímu hnutí v letech 1830 až 1848, doplněná znalostí ruštiny, polštiny a částečně ukrajinštiny, z něj učinily uznávanou autoritu v této otázce. Po celou dobu gymnaziálního působení také psal zprávy a recenze do Českého časopisu historického o nejnovějších publikacích polských, ruských, bulharských, jihoslovanských a francouzských, týkajících se dějin východní a jihovýchodní Evropy i o nejnovějších českých publikacích v tomto oboru.

Za nacistické okupace byl 31. 3. 1941 jako legionář penzionován ze 75% penzijního základu. Aby uživil rodinu, přijal od 1. 1. 1943 místo archiváře a knihovníka Lidových novin. Okupační doba umožňovala Hájkovi, podobně jako jiným historikům, publikování jen drobných článků v Lidových novinách.
Po osvobození v roce 1945 se vrátil do svého ústavu, současně učil také na Státní hudební a dramatické konzervatoři v Brně. Od 1. listopadu 1946 se ujal funkce pověřeného profesora slovanských dějin na nově zřízené pedagogické fakultě při brněnské univerzitě, kam jej navrhl její první děkan prof. dr. František Trávníček.
Přes mimořádné pracovní vytížení dosáhl 24. října 1947 habilitace pro obor polských dějin na filozofické fakultě univerzity v Brně a 29. 7. 1948 byl jmenován mimořádným profesorem slovanských dějin na pedagogické fakultě. Ta se později změnila na Vyšší pedagogickou školu, kde prof. Hájek v letech 1952–1955 zastával funkci proděkana pro vědecký výzkum, od 1. září 1954 byl vedoucím katedry dějepisu a ústavy této školy. V době působení na Vyšší pedagogické škole pokračoval ve svých bádáních, zájem zaměřil především na ohlas polského lednového povstání 1863/1864 v našich zemích, a publikoval řadu objevných monografií.
Není smyslem podávat zde výčet jeho publikací.
Zdůrazněme, že profesor Zdeněk Hájek viděl své životní poslání v práci vědecké. Věnoval jí všechen svůj volný čas, byla mu radostí, pomáhala mu překonávat potíže, způsobené vážnou chorobou. Své badatelské objevy také popularizoval v denním tisku a rozhlasu, či při četných přednáškách. Byl velice oblíbeným učitelem jak na střední škole, tak i jako pedagog vysokoškolský, všichni jeho spolupracovníci si cenili jeho osobních vlastností, z nich nejkrásnější byla jeho lidskost.
(Životopisné údaje a rodinné fotografie doplnila v roce 2010 paní Milena Knápková z Brna, vnučka prof. Hájka. Děkujeme.)

zobrazit

Marie Hájková (Hlavicová)
sňatek: 11. 10. 1930, Brno (městská rada)

Milena Dvořáková (Hájková)
Zdeněk Hájek

Zdeněk Hájek
Josefa Hájková (Procházková)

Minská
bydliště Sirotčí
bydliště v době sňatku

pamětní deska Z. Hájka
pamětní deska: Minská 6/01

Ústřední hřbitov města Brna
Vídeňská 96/306
pedagog; historik; válka a odboj 1914–1919; legionář ruský; místo posledního odpočinku

mapa

Menš, Kal