Internetová encyklopedie dějin Brna

Transport židovských občanů z Brna s označením F

Transport židovských občanů z Brna s označením F


  • 16. 11. 1941 


  • ulice

    Merhautova

  • číslo orientační

    37

  • nej...

    Brno
    jediný transport židovského obyvatelstva, který odjížděl z Brna přímo do vyhlazovacího místa


  • charakteristika

    válka a odboj 1938–1945; oběti okupace; holocaust


  • účastníci

    transport F měl 1000 osob a směřoval do Minsku

  • zajímavosti

    F jako fragment.
    Písmenem „F“ byl označen transport, který odjížděl přímo z Brna do ghetta v běloruském Minsku. Osvobození se dožilo 13 vězňů. Osudy tohoto transportu přiblížila v přednášce kurátorka archivu dějin holocaustu Židovského muzea v Praze PhDr. Jana Šplíchalová.
    Přednáška se uskutečnila 10. 11. 2011 v 18 hodin v sále Vzdělávacího a kulturního centra ŽMP v Brně, třída Kpt. Jaroše 3.

  • poznámka

    Z celkového počtu 1000 deportovaných zahynulo 987, přežilo 13 osob.
    Transport „F“ jel přímo z Brna do ghetta v Minsku, ale zahynuli zde Židé i z dalších transportů z protektorátu.
    Cesta transportu z Brna do Minsku trvala 5 dnů, protože vlak musel dávat přednost vlakům vezoucím vojáky na frontu, zásobování atp. Z protektorátu vyjeli normálními vagony, do tzv. dobytčáků přesedali teprve na hranici v Brestu Litevském. Paradoxně z tohoto prvního transportu do ghetta Minsk přežilo nejvíce osob, 13! Celkem ze 7 transportů po 1 000 osobách přežilo 22 lidí!
    Na konci června 1941 obsadila německá armáda Minsk. Došlo k likvidaci stovek zajatců, místních obyvatel a postupně i Židů soustředěných v ghettu. Budova minské opery se proměnila ve skladiště věcí po zavražděných Židech. Byla rozdělena na různá oddělení (např. zimní kabáty, dětské hračky, protézy, dětské kočárky, atd.).
    Ghetto Minsk bylo zřízeno v červenci 1941 a do listopadu zde byli soustředěni Židé z Minsku a okolí.
    Po jejich fyzické likvidaci sem začaly jezdit transporty tzv. ze Západu, úplně první přijel z Hamburku. I v ghettu Minsk byla zřízena tzv. židovská samospráva, jejíž princip spočíval v tom, že místní Židé organizovali genocidu svých soukmenovců.
    Ghetto v Minsku se nacházelo v nejchudší části města, byly zde dřevěné domky bez kanalizace, cesty pouze blátivé, prostor byl obehnán ostnatým drátem.

    Brněnský transport přijel v listopadu, kdy zde už začínala zima. Měli sice teplejší oblečení, ale ne pro mrazy kolem 30 °C. Přijeli na nákladové nádraží, cestu do ghetta absolvovali pěšky.
    Ve vzpomínkách těch, kteří přežili, utkvěl hrůzostrašný zážitek: po cestě viděli na stromech zmrzlé oběšence, ve větru byl slyšet zvláštní zvonivý zvuk...
    Češi z minského ghetta chodili na práci (na pokyn židovské samosprávy), to jim pomáhalo získat trochu větší příděl jídla, mohli provádět „směnný obchod“ (potraviny apod.). Většinou chodili do automobilových dílen (automechanici, strojní zámečníci, nebo ti, kteří prokázali odvahu a za tyto odborníky se vydávali), protože zde měla firma Mercedes-Benz obrovské dílny, které pracovaly pro frontu. Někteří pracovali i při odklízení sněhu.
    Většina příslušníků z transportu zahynula na vězeňské útrapy, nemoci, zmrznutí, nebo byli určeni k likvidaci buď zastřelením do hromadného hrobu, nebo v pojízdné plynové komoře. Nákladní automobil, kam byli nahnáni, odjel za Minsk a po cestě, která trvala asi 15 minut, zemřeli udušením z vháněných výfukových plynů. Autům se říkalo „dušegubky“, došlo u nich ke zneužití znaku Červeného kříže, protože takto byly značeny. Odváženi byli do Malého Trostince, což byl původně sovětský kolchoz, po obsazení německou armádou fungoval jako statek SS, který zajišťoval potraviny pro vyšší důstojníky. Židé z Brna se sem dostali buď na práci, nebo byli přivezeni po likvidaci v plynovacích vozech. Během roku 1943 zahynula v minském ghettu většina lidí z transportu „F“.
    V létě a na podzim roku 1943 došlo k likvidaci ghetta Minsk, část mužů, schopných práce, byla odvezena do Lublinu a odtud do koncentračních táborů na území německé říše (Dachau, Mauthausen).

    Dalším táborem v Bělorusku byl Malý Trostinec, koncentrační, pracovní a vyhlazovací tábor. Vznikl koncem roku 1941 nebo na začátku roku 1942. Nejdříve zde byli likvidováni váleční zajatci, poté Židé z Minsku a následně Židé ze západní Evropy, též z protektorátu. A opět se zachoval u těch, kteří měli štěstí a přežili, první dojem, tentokrát velice příznivý.
    Na první pohled krajina působila přívětivě, byly zde rybníky, březové háje, v lidech vznikl pocit volnosti. Slibovali si, že budou pracovat v zemědělství. Ale to byl krutý omyl. Sovětská armáda osvobodila Minsk a  Malý Trostinec v červenci 1944. Z Malého Trostince přežilo 80 vězňů, fyzicky zdatných mužů, kteří utekli do okolních lesů, přešli k partyzánům, později bojovali v Rudé armádě a v československém armádním sboru. Z transportů bývalo vybráno zhruba 20 až 80 lidí, určitých profesí, lidí většinou mladých, tělesně zdatných, kteří museli fyzicky likvidovat své spoluvězně a zajišťovat chod tábora. Ale z 5 transportů, které směřovaly přímo do Malého Trostince, přežilo pouhých 9 lidí!

    Pozornost si zaslouží v Bělorusku i místo zvané Baranoviči, důležitý železniční uzel (bylo zde i letiště). Tudy projížděly všechny vlaky jedoucí do Minska i Malého Trostince. Když v létě roku 1942 probíhala likvidace obyvatel ghetta v Minsku, vlak z českých zemí zastavil v zastávce Baranoviči. Sem přijeli řidiči dvou plynovacích aut a došlo přímo na místě k likvidaci českého transportu (kombinací střílení a plynování). K vytřídění cenností a šatstva byli nasazeni Židé z gheta v Baranoviči. Podle nalezených osobních dokladů u zemřelých to byli čeští Židé.

    Všechny své oběti nacisté pohřbívali do hromadných hrobů, zpravidla délky 50 metrů, šířky 2,5–3 metry a hloubky 2,5 metrů. V okamžiku obratu na frontě a ústupu německé armády (v tisku se označovalo jako „odpoutávání od nepřítele“), došlo k problému.
    Při ústupu ze SSSR se používala taktika „spálené země“; jenže hromadné hroby, kde probíhal proces tlení, se takto ještě více mohly prozradit. Proto se začala realizovat „Akce 1005“: pod dozorem příslušníků SS vězni z koncentračních táborů, rozdělení do skupin, museli vykopat pohřbené z hromadných hrobů, převézt jinam, zpravidla na zpevněné plochy, mrtvoly zde byly proloženy dřevem a spáleny. Další skupiny vězňů mlely popel a kosti ve velkých mlýnech, to pak prosíváno, hledaly se zbytky šperků, poté nakládáno a odváženo do Německa jako „kostní moučka“.
    (Zpracováno z poznámek, zapsaných při přednášce 10. 11. 2011 (-Menš).)

    Město Brno připravuje na listopad 2015 odhalení stély v Minsku, která bude věnována brněnským Židům, kteří sem byli deportováni. Rozšíří tak počet stávajících sedmi stél, které symbolizují jedno z německých či rakouských měst, z nichž byli Židé deportováni.


  • prameny, literatura


  • události

    22. 11. 2015
    Odhalení památníku brněnských Židů umučených v Minsku


  • osoby

    Ella Abeles
    v transportu měla číslo 91 Friedrich Abeles
    v transportu měl číslo 139 Gertrude Ilsa Abeles
    v transportu měla číslo 92 Max Abeles
    v transportu měl číslo 166 Otto Abeles
    v transportu měl číslo 180
    další osoby (126)...


  • objekty

    oběti 2. světové války
    pamětní deska: Merhautova 37/01


  • městská část

    Brno-sever


  • související odkazy

    mapa


  • autor

    Menš


Aktualizováno: 23. 09. 2019