Petrov

katedrála sv. Petra a Pavla

Za účasti zástupců zemských společenských, historických a monarchistických spolků a organizací a široké veřejnosti se konala ve čtvrtek 20. 10. 2011 v 17.30 hodin v katedrále na Petrově slavnostní mše svatá k uctění památky blahoslaveného Karla I. Habsbursko-Lotrinského, císaře rakouského, krále českého, markraběte moravského, etc., a k důstojnému připomenutí 100. výročí jeho sňatku s princeznou Zitou Bourbonsko-Parmskou.

Dne 3. října 2004, byl v Římě při poslední beatifikaci vedené Janem Pavlem II. blahořečen poslední rakouský císař Karel I. Habsburský (17. 8. 1887 – 1. 4. 1922). Historik Jan Galandauer tehdy konstatoval: „Jestliže vezmeme na vědomí, že Karel byl poslední český král, pak se i jeho blahořečení jeví jako výjimečná událost českých dějin: po svatém Václavu se v panteonu českých svatých a blahoslavených objevil druhý český panovník!“

Karlův svátek (den, kdy si jej mohou připomínat katolíci ze zemí bývalé habsburské monarchie) z rozhodnutí papeže Jana Pavla II. připadá na 21. října. V tento den se roku 1911 konala svatba Karla a Zity. K jejich svatbě jim papež Pius X. poslal poselství, ve kterém se uvádělo: „V hořkých chvílích, jichž jistě nebudou manželé ušetřeni, nechť je Vám oporou víra v Boha, nechť najdete útočiště ve šťastném rodinném životě.“ Jeho přání se opravdu vyplnilo. Karel a Zita měli osm dětí (osmé se ovšem narodilo až po otcově smrti) a jejich rodinný život byl vždy šťastný a příkladný. Spojovala je hluboká víra, společně sdílené způsoby uctívání Boha, ale také vzájemné sdílení všech oblastí života a doplňování se.

Při Karlově blahořečení papež Jan Pavel II. prohlásil: „Byl přítelem míru. V jeho očích představovala válka ,něco strašného’. Když uprostřed bouří první světové války zahájil svou vládu, pokusil se ujmout mírové iniciativy mého předchůdce Benedikta XV.“

Karel se na rozpoutání války nijak nepodílel a od svého nástupu na trůn 21. listopadu 1916 naopak pokládal za svůj hlavní úkol snažit se o její rychlé ukončení. Jednání nepřinesla žádoucí výsledek.
Za jednu z příčin nezdaru by se dala označit skutečnost, že Karel byl se svou touhou po rychlém ukončení války mezi evropskými státníky osamocen. To se ukázalo i po mírové nótě papeže Benedikta XV. představitelům válčících států z 1. srpna 1917, kterou spontánně přivítal pouze rakouský císař.

Stejně bezvýsledné byly i Karlovy snahy o mír uvnitř habsburské monarchie, kterého chtěl dosáhnout přeměnou Rakouska ve federativní svazek svobodných národů. Císařovu manifestu z 16. října 1918, předjímajícímu vytvoření národních států, a Karlovu rozhodnutí nebránit rozpadu Rakousko-Uherska násilím však vděčíme za pokojný průběh vzniku Československa.

Další důvody Karlovy beatifikace papež Jan Pavel II. shrnul takto: „Císař Karel od začátku chápal panovnický úřad jako posvátnou službu svým národům. Opravdově se snažil následovat povolání křesťana ke svatosti i ve svém politickém jednání. Při tom pro něj byla důležitá myšlenka sociální lásky.“

Karel byl ovlivněn sociální encyklikou papeže Lva XIII. „Rerum novarum“ z roku 1891 a jako císař se snažil zásady sociálního učení církve uplatňovat v praxi. Usiloval o zlepšení sociálního zákonodárství a solidaritu s nejpotřebnějšími. Za jeho vlády došlo mj. k omezení pracovní doby žen a mladistvých, k přijetí zákona o ochraně nájemníků a zákona o zřízení stížnostních komisí pro dělníky v podnicích zbrojního průmyslu a ke vzniku ministerstev zásobování, zdravotnictví a sociální péče.

Karel a Zita také osobně vyvíjeli různé humanitární aktivity a pomáhali chudým ze svých soukromých prostředků, a to tak dlouho, až se jejich pokladna ocitla v mínusu. Karel pak řekl: „Není možné, abychom nechali v bídě ty nejchudší z nejchudších. Člověk může pomáhat druhým jen tolik, na kolik mu stačí prostředky. Jako císař musím jít příkladem. Ale kdyby každý plnil svou křesťanskou povinnost, nebylo by ve světě tolik bídy a nenávisti.“

Na konci první světové války Karel patřil mezi poražené, jeho říše se rozpadla a on byl donucen odejít do exilu. Na přání papeže Benedikta XV., který se obával komunistické vlády ve střední Evropě, podnikl dva pokusy vrátit se na trůn alespoň v Maďarsku. Nebyl však ochoten pustit se do občanské války, a tak tyto pokusy ztroskotaly.

Dohoda poslala poraženého císaře do vyhnanství na ostrov Madeira. Majetek Habsburků byl zkonfiskován a Karel, jeho těhotná manželka a sedm malých dětí žili na Madeiře v hmotné nouzi. Když Karel v březnu 1922 onemocněl, nebyl k němu z tohoto důvodu včas zavolán lékař. Císař zemřel na zápal plic na Bílou sobotu 1. dubna 1922, s křížem v ruce a s Ježíšovým jménem na rtech. Nebylo mu ještě ani pětatřicet let.

Karel, který umíral se slovy „musím tolik trpět, aby se mé národy mohly zase najít“, je svými ctiteli pokládán za panovníka kristovských rysů, který dal život za mír pro svůj lid. K svatému Václavovi by mohl být přirovnáván i jako člověk, který ze světského hlediska prohrál. Z křesťanského pohledu není rozhodující politický úspěch či nezdar, ale ochota k následování Krista, který lidské činy pozvedá na vyšší úroveň…

15. 4. 2014
Návštěva arcivévody Rudolfa Rakouského v Brně 14. 7. 2011
Brněnské rekviem za Otto von Habsburga

Katedrála sv. Petra a Pavla
Petrov
místo konání bohoslužby

Brno-střed

mapa

Ma