V den vypuknutí druhé světové války se uskutečnila na celém území Německa (včetně okupovaného Rakouska a Československa) dlouho plánovaná a připravovaná akce A (Albrecht I.), při které bylo zatčeno množství vytipovaných a evidovaných údajných nepřátel. Tito rukojmí byli odvezeni do koncentračních táborů, zejména do Buchenwaldu.
Cílem akce bylo zabezpečit klid v zázemí, zabránit vystoupení protivníků války, zamezit sabotážím, protiválečné propagandě a jiným formám odporu.
Zatčeni byli lidé veřejně známí, novináři, reprezentanti veřejného, politického a kulturního života, funkcionáři Sokola a Československé obce legionářské. V Brně, sídle vysokých škol, byli zatčeni vysokoškolští pedagogové, zvláštností bylo zatčení řady kněží. Je zajímavé, že město bylo sídlem vojenských úřadů, ale mezi rukojmími vojáci chyběli. Přesné seznamy rukojmích neexistují, obtížné bylo zjišťování jmen těch rukojmích, kteří byli vězněni pouze na Špilberku.

Název akce byl zvolen podle jména markraběte Albrechta, který proslul válečnými taženími proti polabským Slovanům.

V Brně proběhlo vlastní zatýkání 1. 9. 1939 od časných ranních hodin, zatčené nejdříve sváželi do určených shromaždišť. Z Králova Pole, Řečkovic, Medlánek, Mokré Hory a Ořešína byli soustředěni v budově gymnázia v Brně-Králově Poli na dnešním Slovanském náměstí. Rukojmí z Husovic, Maloměřic, Obřan, Židenic a Juliánova soustředili do budovy gymnázia v Brně-Husovicích na dnešní Vranovské ulici, v obou případech posloužily tělocvičny.
Po stručném výslechu, zaměřeném na osobní údaje, odvezli rukojmí na Mozartovu ulici číslo 3, kde bylo v počátku okupace sídlo řídicí úřadovny brněnského gestapa. Zde sepsali úředníci gestapa základní protokoly, poté byli vězni ve skupinkách transportováni na Špilberk. Byla použita nákladní auta otevřená nebo opatřená plachtou, která projela po trase (používáme dnešní názvy -Menš) Kozí ulice, přes Moravské náměstí, kolem kavárny Bellevue ulicí Joštovou, Údolní a Úvoz na Špilberk. Přeprava nevzbudila ve městě zvláštní pozornost, snad se lidé domnívali, že v autech jedou němečtí rekruti.
Na špilberském nádvoří se zatčení setkali s postupem typickým pro režim gestapa: výstup z automobilů, křik, postavení čelem ke zdi, první rány, když zatčení nereagovali dostatečně rychle na povely. Jednotlivě byli zatčení voláni do kanceláře, zapsáni do evidence, poté se vraceli zpět na nádvoří. Počet zatčených byl značný, byly proto využity všechny dvory, velké hradní nádvoří, dokonce i uzavřené prostory pod hradbami, kde bývaly před válkou konírny čs. armády. Vězni museli sedět nehnutě na zemi, nesměli mezi sebou mluvit, nedostali nic k jídlu ani k pití. První zářijový den byl tehdy velmi teplý, takže nedostatek tekutin byl pociťován zvláště tíživě. Dojem, který čekal každého nově příchozího vězně, zaznamenal novinář Josef Rudolf ve svých vzpomínkách, které vyšly pod názvem „Byl jsem číslem 7 809“ v roce 1945: „/…/ rychle jsem si protřel oči, neboť jsem spatřil obrázek, na který do smrti nezapomenu. Na konci dvora seděla na dláždění tureckým způsobem se zkříženýma nohama velká skupina prostovlasých mužů naprosto nehybně. Barva různých obleků v záři slunce dodávala skupině jakousi malebnost, vrcholící se tím, že vzadu jsem spatřil několik fialových náprsenek. Kněží! Hle, páter Tenora, prelát Kratochvíl, vikář Heral, páter Fanfrdla s jeho krásným bílým vlasem a několik dalších duchovních. /.../ Dokonce tam sedí brněnský starosta dr. inž. Spazier, nedaleko poslanec Langer, poslanec dr. Toušek, mnoho známých tváří z brněnského veřejného života. všichni sedí nehnutě a zírají k těm dvěma, skoro bych řekl, uličníkům, sotva starších 17 let, kteří nad námi stáli s napřaženými kulomety, při čemž každou chvíli zdůrazňovali, že budou hned střílet, jakmile někoho uslyší promluvit. “
V průběhu odpoledne až do pozdních večerních hodin přijížděli zatčení z jiných měst jižní a střední Moravy, z Kroměříže, Holešova, Uherského Hradiště, Uherského Brodu, Luhačovic, Strážnice, Hodonína, Blanska.
Večer byli vězni rozděleni do všech využitelných prostor Špilberku, v barokní kapli byly na podlahu rozloženy slamníky, aby se sem vešlo co nejvíce zatčených. Pro tělesnou potřebu v noci sloužily kbelíky, které se ráno vynášely.
V noci z 8. na 9. 9. 1939 byli odvezeni v připravených nákladních automobilech ti ze zatčených, kteří byli určeni k transportu do koncentračního tábora. Těsně před odjezdem ze Špilberku se připojili zatčení z Jihlavy, Třebíče a Třešti. Kolona automobilů zastavila u vchodu bývalého 5. nástupiště brněnského vlakového nádraží. V téže době přijely autobusy se zatčenými ze Štěpánova u Olomouce, také oni nastoupili do připraveného vlaku, který se vydal přes Adamov, Blansko, Českou Třebovou bez jediné zastávky do Prahy. Zde připojili vagony se zatčenými z hlavního města a jízda vlaku pokračovala přes Plzeň na Mnichov a dále do koncentračního tábora Dachau. Ještě v průběhu září 1939 byli rukojmí převezeni do koncentračního tábora Buchenwald, kde řadu z nich čekal několikaletý pobyt, mnozí zde zůstali až do konce války, nemálo bylo však i těch, kteří se domů již nikdy nevrátili...

Leopold Adámek
zatčený v Brně Jan Babák
zatčený v Brně Emanuel Barša
zatčený v Brně Vojtěch Beneš
zatčený v Brně Inocenc Arnošt Bláha
zatčený v Brně
další osoby (80)...

Menš