Rakousko-Uhersko, ČSR

Je znám svou lidumilnou péčí o pacienty, jak ji znal od svého otce. Ve Vsetíně mu lidé říkali „Valašský svatý“ nebo „Valašský ježíšek“. Výrazně se zde také zasloužil o rozšíření nemocnice i její pověsti.
Za téměř 30 let, po které stál v čele vsetínské chirurgie, získal neobyčejnou autoritu a věhlas. Během druhé světové války, i když sám v exponovaném a choulostivém postavení, zachránil mnoho lidí před totálním nasazením.

Brno-Líšeň, náměstí čp. 5 (rodný dům, dnes nám. Karla IV.)
Vsetín

1911–1917 Lékařská fakulta Univerzity Karlovy,
erudoval se v Brně u docenta Leischnera a sám se pokládal za žáka školy Eiselsbergovy

nemocnice ve Vsetíně:
- lékař a chirurg; přednosta chirurgického oddělení; 1928 byl jmenován primářem a ředitelem nemocnice
- po druhé světové válce vedl ortopedickou poradnu
- chirurgické oddělení vedl až do roku 1957, kdy se rok po svých 65. narozeninách vzdal funkce, ve stejném roce si však sám diagnostikoval zhoubné plicní onemocnění a zemřel na ně v roce 1960

Dne 27. ledna 1943 poslal z věznice Breslau (dnešní Vratislav) židovský lékař MUDr. Desider Reichenthal dopis, ve kterém vzpomíná na MUDr. Holze: "...Prosím Vás snažně, pošlete tento dopis (nebo jeho opis) do vsetínské nemocnice. Teď, kdy vím, že za několik dní (snad hodin) skončí můj mladý život pod sekyrou kata, více než za celé vazby vzpomínám všech, kteří mi byli blízcí a drazí. Je to v první řadě primář Holz, kterého jsem měl rád jako svého otce. Vzdávám mu hluboký dík za veškerou otcovskou spravedlivost, kterou mi věnoval a za všechny pokyny a rady, kterými mě jako můj učitel uváděl do naší vznešené vědy. S každým a se vším jsem se již rozloučil, jenom se svým povoláním a se svou milovanou a mne nadevše ve světě drahou vědou lékařskou se rozloučiti nemohu. Primář Holz ví, jak vášnivě jsem ji miloval. Ve chvílích zoufalství v mé samotě byla mi nejvěrnější družkou, opět a opět jsem sahal po svých lékařských knihách, potřeboval-li jsem útěchu. V nich jsem našel rozptýlení, uklidnění, zapomenutí. Čtyři písmena a jeden vykřičník — ŽIDE! — pronásledovaly mě celým životem: ve škole, při přísných zkouškách na univerzitu, při hledání místa, ve společnosti — všude! Primář Holz a s ním všichni až po posledního zaměstnance ve vsetínské nemocnici, nakládali se mnou jako se sobě rovným, nikdy ani v nejmenším mi nedali cítit, že jsem Žid. I na toto vzpomínám do poslední chvíle. Vzpomínal jsem velmi mnoho na primáře Holze, jak tam vládne jako moudrý a rozvážný král ve svém království — mezi svými nemocnými v nemocnici. V srdci každého Valacha si postavil pomník z toho nejryzejšího zlata a mne se slzy tisknou pokaždé do očí při pomyšlení, že mi není dopřáno více ho vidět…"

zobrazit

Hugo Leischner
učitel

Josef Holz
Marie Holzová (Štěpánková)

Marie Válková (Holzová)
Helena Stivarová (Holzová, provdaná poprvé Drlíková)

Do, Menš, LucKub