Nižborský

Svým aktivním a důsledným přístupem k řešení složitého komplexu problémů spojených s přípravou obrany jihomoravské hranice velmi výrazně přispěl i k výstavbě opevněni v letech 1936–1938 v tomto prostoru.

Nová Huť pod Nižborem (rodiště),
Brno, Chodská 2,
Praha-Dejvice, Letecká 9 (po září 1938)

maturita na reálce v Rakovníku,
v roce 1925 absolvoval Vysokou školu válečnou v Praze

Řád Bílého lva in memoriam

pamětní deska na škole v Nižboru (odhalena v roce 1995),
čestné občanství Rakovníka

voják z povolání - divizní generál,
od roku 1932 začal působit v Brně, nejdříve zde velel 6. divizi a od roku 1935 III. sboru, v roce 1937 krátce zastával i funkci zastupujícího zemského vojenského velitele,
po rozpuštění čs. armády v roce 1939 odešel do výslužby, zastával funkci sekčního šéfa na ministerstvu financí

Autoklub Republiky československé - západomoravský odbor (předseda),
Rada svobodného Československa ve Washingtonu (spoluzakladatel).
Svaz čs. důstojníků v exilu (předseda)

Stradonice u Nižboru, hřbitov, hrob č. 5 (urna s popelem uložena 1. 10. 2011)

Pracoval od roku 1913 v Osnikách Rusku jako účetní, po vypuknutí první světové války se přihlásil v srpnu 1914 do České Družiny. V říjnu 1914 byl povolán do štábu ruské 11. armády. V létě 1917 člen náborové komise čs. jednotek. V bitvě u Zborova velitel 1. roty, od února 1918 velitel 1. praporu. Od listopadu 1918 zástupce velitele a od ledna 1919 velitel 2. střeleckého pluku Jiřího z Poděbrad.
Po návratu do ČSR velitel 2. pěšího pluku (1920–1925), velitel 7. pěší brigády (1925–1929), přednosta oddělení pěchoty ministerstva obrany (1929–1932), velitel 6. pěší divize (1932–1935), velitel 3. sboru (1935–1939). V roce 1937 dočasně pověřen velením ZVV Brno.
Za nacistické okupace se zapojil do odboje v březnu 1939, Obrana národa (zemské velitelství).
V září 1939 přešel z Brna do Prahy, v březnu 1940 odešel do zahraničí, prezentován 1. 3. 1940 v Paříži do čs. zahraničního vojska. Stal se náčelníkem štábu čs. vojenské správy, od srpna 1940 přednosta Vojenské kanceláře prezidenta republiky. Od srpna 1944 velitel osvobozeného území. V dubnu 1945 se stal ministrem dopravy a techniky. Od července 1946 opět přednosta Vojenské kanceláře prezidenta. Po abdikaci prezidenta Edvarda Beneše se funkce vzdal a emigroval.

zobrazit

Josefa Hasalová (Skořepová)
sňatek: 21. 10. 1921

Milan Hasal
Milan Hasal
Dagmar White (Hasalová)
Milica Moravčíková (Hasalová, rozloučená Klaviková, rozloučená Švehlová)

Chodská
bydliště (služební byt v Masarykových kasárnách)

5. 3. 1939
Slavnost odhalení pamětní desky T. G. Masaryka
řečník, jeden z protektorů slavnosti

Menš, Jord