Zlín

Na schůzce ve Zlíně byla zatčena moravská část tzv. tiskových referentů, kteří odtud byli převezeni do věznice brněnského gestapa na Špilberku. Odtud byli po několika týdnech převezeni do Prahy, později byli souzeni německým lidovým soudním dvorem, který vynesl tresty smrti nad vedoucími pracovník, a tresty žaláře nad dalšími členy této organizace.

K prezidiu ministerské rady bylo již před okupací přičleněno tiskové oddělení pod vedením ministerského rady Zdeňka Schmoranze. Tiskové oddělení se dělilo na ČTK, vedenou odborným radou Arnoštem Barešem, a tiskovou dozorčí službu v čele s JUDr. Osvaldem Svobodou.
V březnu 1939 bylo rozhodnuto zřídit u okresních úřadů místa tiskových referentů, jejichž oficiálním úkolem byl dohled nad protektorátním tiskem. Německým orgánům byla organizace prezentována jako potřeba sjednotit tiskovou dozorčí službu a výkon tiskového dozoru. Úkolem skrytým bylo shromažďování informací poltického, hospodářského a vojenského charakteru pro potřeby zahraničního odboje.
Výběr budoucích tiskových referentů ovlivnil především vedoucí tiskové dozorčí služby JUDr. Osvald Svoboda a jeho zástupce, bývalý major československé armády Josef Vais. Ze seznamu asi devadesáti důstojníků vybral major Vais několik desítek spolehlivých mužů, které následně likvidační oddělení MNO vyzvalo, aby se hlásili ve Štefánikově domě v Praze, kde pro ně ve dnech 7.–15. 7. 1939 uspořádalo Ústředí dozorčí služby Předsednictva ministerské rady kurz.
Vedoucí školení, JUDr. Osvald Svoboda a Josef Vais, budoucí tiskové referenty seznámili s jejich povinnostmi u okresních úřadů. Major Vais hovořil o potřebách a formách ilegální práce. Účastníci dostali dostali krycí značky a byli seznámeni s místem svého působení.
Tiskoví referenci působící u okresních úřadů v Čechách měli označení B-1 až B-22, na Moravě měli označení C-1 až C-16, pražské ústředí mělo krycí písmeno A. Velmi brzy nastoupili do svých míst a zahájili oficiální i ilegální činnost. Nacistickým bezpečnostním orgánům však jejich aktivity neunikly a ještě před koncem srpna 1939 byla celá síť, označovaná podle vedoucí osobnosti jako Schmoranzova skupina tiskových referentů, rozbita.
Moravská část tiskových referentů byla zatčena 25. 8. 1939 na schůzce ve Zlíně. Odtud byli převezeni do Brna a umístěni do policejní věznice brněnského gestapa na Špilberku. Jejich nedobrovolný pobyt zde netrval dlouho, protože v souvislosti se začátkem druhé světové války proběhla 1. 9. 1939 v celém protektorátu zatýkací akce Albrecht der Erste. Na Špilberk během jediného dne dorazilo značné množství tzv. rukojmí z Brna a celé jižní Moravy. Tato rozsáhlá celoprotektorátní akce získala prioritu a teprve po jejím „vyřešení“ si pražské gestapo převezlo začátkem října i moravské tiskové referenty do Prahy, kde již mělo zatčené referenty české.
Ale i nedlouhý špilberský pobyt dával tušit, co je v budoucnu čeká. Ve své knize „Byl jsem číslem 7 809“ zaznamenal novinář Josef Rudolf i následující vzpomínku.
„Při pochůzkách na toaletu jsem se srazil s několika dobrými přáteli. /.../ Potom jsem se pozdravil s mnoha zpravodajskými důstojníky /.../. Byl mezi nimi také bývalý čs. tiskový ataše z Budapešti major Klein, který jednou ve své úřední funkci spisoval se mnou protokol, když jsem otiskl nějaký neschválený obrázek maršála Rydz-Šmigliho ze švédské obrázkové korespondence. Major Klein vypadal bídně v zašpiněné plátěné a roztrhané uniformě (tzv. árijští vězni měli na Špilberku jako oblečení letní uniformy bývalé čs. armády, Židé měli modráky -Menš). Stěžoval si, že stráž k nim přijde několikrát denně do cely a všichni uvěznění důstojníci musejí prolézat několikrát pod všemi postelemi po břiše. Také si stěžoval na bití a ukazoval mi modřiny na nohou. Včera mě jeden dokopal na dvoře, vyprávěl bezbarvě. Ale člověk si tady zvykne na všechno.“ (Rudolf, c. d., s. 22–23.)
Štábní kapitán František Bureš (značka C-14) popsal převoz tiskových referentů do Prahy následovně:
„Cestou do Prahy jsme již nesměli ani mluvit ani kouřit, ačkoliv jsme se na Špilberku mohli volně stýkat a spolu hovořit. Klein s námi v autu nejel. Vzali si ho gestapáci k sobě do osobního auta. Z toho jsem usoudil, že si zajišťují vedoucí osobnost, anebo že jim na něm velmi záleží. Za Jihlavou jsme měli kratší přestávku. Té využil Klein, aby se mnou mohl ještě mluvit. Poranil se úmyslně na prstě a požádal gestapáka, aby dovolil, abych mu prst obvázal. Když jsem mu obvazoval prst, řekl mi doslova toto: Franto, vím, že nebudu dlouho živ. To, co chtějí ode mne vědět, jim nepovím ani za cenu života. /.../“ (Bareš-Pasák, c. d., s. 1025.) Svá slova splnil: dne 14. 10. 1939 se Bohumil Klein oběsil ve své cele, aby neprozradil spolupracovníky.

Martin Brumla
tiskový referent, krycí značka C-12 František Bureš
tiskový referent, krycí značka C-14 Bohumil Klein
tiskový referent, krycí značka C-1 Osvald Svoboda
stál v čele tiskové dozorčí služby František Škarka
tiskový referent, krycí značka C-15

Hrad a pevnost Špilberk
Špilberk 1/210
moravská část tzv. tiskových referentů sem byla převezena ze Zlína

Menš