pomník: památník tří odbojů

památník tří odbojů

Nové sady 0/01

válka a odboj 1914–1919; válka a odboj 1938–1945; odboj 1948–1989

katastr

Staré Brno

místo

na volné ploše parčíku

existence

pomník již neexistuje

umístění

22. 12. 1999

odstranění

2010

autor

Makovský, Kundera, Houf, Kováč, Kováč

prováděcí firma

Teplické sklárny

popis

na kamenném podkladu umístěny tři mohutné klíny z nazelenalého vrstveného skla, které symbolizují jednotlivé skupiny odboje, do skleněných tabulí vepsán pískováním text

poznámka

Pomník zhotoven ze sto osmdesáti tun vrstveného skla, realizovaly Teplické sklárny, měl to být největší skleněný pomník na světě.
Při odhalení 22. 12. 1999 v důsledku tepelného šoku sklo popraskalo, dlouho zůstávala nedořešena oprava. Po letech soudních sporů byl pomník na náklady autora odstraněn.
Dne 6. 4. 2006 Rada města Brna definitivně rozhodla o odstoupení od smlouvy s autorem Zdeňkem Makovským (nejdříve se jednalo o snížení ceny, později bylo rozhodnuto, že bude pomník odstraněn).
Nový pomník třem odbojům byl odhalen na podzim roku 2006 před budovou soudu na nároží ulic Rooseveltova a Dvořákova.

Na začátku roku 2008 oznámil brněnský radní Daniel Rychnovský, že jeho klub na brněnské radnici žádá co nejrychlejší odstranění památníku na Nových sadech. „Je to ostuda města a vůči odbojářům je to velmi nedůstojné. Podal jsem proto písemný podnět vedoucímu odboru investic brněnského magistrátu, jak vypadá soud s autorem", prohlásil radní D. Rychnovský. Právě soud s autorem Zdeňkem Makovským brzdil odstranění díla. Nakonec záležitost skončila tak, že autor odstraní pomník na vlastní náklady do konce září 2010 a nebude dále uplatňovat žádné nároky plynoucí ze smlouvy. Na místě odstraněného pomníku zůstane jen zhutněná písčitá plocha a park okolo, žádný další pomník se tam nebude stavět, protože to „není vhodné místo“, jak uvedl náměstek primátora Daniel Rychnovský.
Na podzim roku 2010 byl pomník skutečně odstraněn.

Poznámka Menš: Je škoda, že v době před výstavbou pomníku na upozornění, že místo k výstavbě pomníku není vhodné, nemá žádnou souvislost s problematikou ani jednoho z odbojů, jak je formulovala v otevřeném dopise tehdejšímu prvnímu náměstkovi primátora Milanu Šimonovskému znalkyně brněnské historie a problematiky pomníků a pamětních desek v Brně Milena Flodrová, nebyl brán zřetel.
I tento pomník se nesetkal s pochopením u veřejnosti, říkalo se mu „nejdražší WC v Brně“, v narážce na skutečnost, že během soudních sporů pomník chátral a sloužil k nedůstojnému účelu procházejícím občanům i jejich čtyřnohým přátelům.

text

(1.)
Postůjte, chodci, kteří tu kráčíte v poklidu, v hněvu, rozesmátí. Větrejte paměť, vraťte se v duchu do roku čtrnáct: zbraně, jež po dlouhý čas se kupily v halách a sklepeních, spustily smrtonosné dílo, zákopy rozryly evropské pláně. Muži s černými dřevěnými kufříky se shlukovali na venkovských nádražích, vlaky je rozvážely do měst, za vrata kasáren, a nežli se nadáli, leželi s puškou tváří v tvář cizím helmicím. Ženy nadarmo čekaly na řádek z Haliče, od Marny, od Piavy … Čas nářku a dobrodružných dezercí. Čas klamných nadějí. Na frontách čeká smrt v boji nikoli našem anebo zajetí. Ničivé, spásné? Muži, svobodní dříve než doma ženy, hlídají magistrálu. Vrátí se jich jen málo. Ženy to tuší, Nepláčou. Věří. Prvé pokusné věty črtají vysněnou podobu budoucna. Padlých na deset milionů. Chřtán války je však nenasytný. Postůjte, chodci. Paměť vám vyplaví roky a léta …

(2.)
Postůjte, chodci, ptejte se: Je válka všech válek, ta druhá světová, jen pouhopouhá historie? Nikomu není nic nápadné? Nikdo si nevšímá? Popřemýšlejte chvíli. Pád roků, pád režimů. Přemíra zbraní. Zlo. Invaze velkých slov. Nadvláda lhaní. Masové uhranutí. A rozum? Vymazán. Muži s uzlíky v rukou jsou nakládáni do vagonů jak dobytčata, vlaky je vyklápějí v lágrech. Záhy i ženy! Evropa žíhaná světlomety. S prvými výbuchy bomb zaznívá prvý pláč a prvý odpor se střádá. Do snů se vtloukají slova Buchenwald, Majdanek, Osvětim …A děti? Sbírají klásky divných slůvek, rmoutí se nevědouce. „Hrejme dále!“ volají básníci v pozastření. Za hrou se skrývají činy. Sloupy krve ze země vyrážejí. Na popravištích živá frekvence. Evropa rozkotána. Hrůza jímala ženy. Muži ji skrývali. Odboj v lesích, odboj v ruinách, odboj v duších. Salvy a vrzot šibenic. Na konci šeřík, tyfus, pichlavá souhvězdí. Padlých na třicet milionů. Postůjte, chodci. Zachyťte průvan. Větrejte paměť. Ptejte se.

(3.)
1948, 1951, 1954, 1968, celá léta sedmdesátá – který z těchto roků je nejtemnější? Tíha a pády, černota, poušť – čas bez nářku, čas bez nadějí, nezměrné zmatení hloubí příkopy mezi lidmi a událostmi. Kdo se ozval, byl umlčen, kdo vzkřikl, oněměl. Sen o velikém řádu se zbortil. V popelu brodí se děti pykající za myšlení otců.A přesto vlaky se plní němou vzpourou, anekdoty bují, žert rozžehuje ohně na horách i v celách ticho. Slova černých tisků mají dar rozžíhání. Víno sklepních přípitků nevysychá. Pravda zalézá za nehty. V příšeří nikdo však neodpovídá na nesčetné ptaní: Kdy nastane čas nelživých snů a myšlenek přirozených jak láska? Jsou to jen zahryzlé sny? Kdy škvíry dějin se široce rozevřou? Kdy do nich vstoupí svoboda ne jako vojsko, nýbrž jak širý vzduch, jak písečná bouře, jak průzračná voda? Nezapomeňte: kdo na podzim osmdesátdevět počítal padlé, nemohl vyčíslit nic. Postůjte, chodci, ždímejte paměť, vraťte se v duchu do let tří odbojů …

obrazy