Encyklopedie dějin města Brna

Josef Hub

    Josef Hub


    • * 6.8.1907 Hostašovice, okr. Nový Jičín – † 10.10.1944 Vratislav


    • válka a odboj 1938–1945; oběti okupace; učitelé Země moravskoslezské; Obrana národa


    • národnost

      česká

    • státní příslušnost

      Rakousko-Uhersko, ČSR


    • zajímavé okolnosti

      „Krásnějšího zakončení životní pouti pro muže není, než zemřít za vlast“, napsal krátce před svou smrtí v ilegálních zápiscích český učitel Josef Hub.

    • příčina úmrtí

      popraven


    • vzdělání

      měšťanská škola v Novém Jičíně,
      učitelský ústav ve Valašském Meziříčí

    • jiné pocty

      k uctění jeho památky byla na Buňavce zasazena lípa a občané Hostašovic každý rok na něj vzpomínají,
      jeho jméno je uvedeno na pomníku obětí obou světových válek v obci Hostašovice, na pomníku a na tablu s fotografiemi ve vstupní hale Městského úřadu v Brušperku


    • zaměstnání

      učitel, obecná škola v Brušperku, okr. Frýdek-Místek

    • odborné a zájmové organizace

      ČAV, volací znak OK2DH (s číslem RP 827 byl členem organizace od roku 1937)


    • poznámky

      Josef Hub byl členem organizace ČAV s číslem RP 827 od roku 1937. Jeho skutečná značka OK2DH není uvedena v předválečných seznamech čs. radioamatérů.
      Na pietní tabuli zahynulých radioamatérů v období okupace, která byla vystavena v expozici ČAV na výstavě MEVRO v Praze v roce 1948, byla zapsána nesprávná volací značka OK2HU.
      Velkou zálibou pana učitele Huba byla radiotechnika, věnoval ji veškerý svůj volný čas. V malé dílně měl všechny možné nástroje a součástky, které k tomu potřeboval. Ještě v období existence první Československé republiky složil v Praze předepsané zkoušky pro koncesi amatéra vysílače s výborným prospěchem a sám si sestrojil vysílací stanici. Tato záliba se mu stala osudnou. Po německé okupaci republiky musel vysílačku odevzdat.

      Spolu s dalším učitelem v Brušperku, Svatomírem Kadlčákem (OK2KE), se zapojil do odbojové činnosti v organizaci Obrana národa. OK2KE byl zatčen a později popraven, svého přítele ale neprozradil. Josef Hub pokračoval v odboji, sestrojil a uvedl do provozu dva vysílače. Sám udržoval rádiový kontakt s Moskvou každý den v šest hodin ráno. Vysílačky schovával na různých místech, až byla jedna z nich náhodně nalezena při honu v lese Březinkách. Kromě toho finančně podporoval pozůstalé po popravených odbojářích.
      Zatčen byl v Brušperku 7. ledna 1944 o půl páté ráno. Při prohlídce domu byl nalezen leták s textem proti německé branné moci. Spolu s dalšími zatčenými byl odvezen do vězení v Moravské Ostravě. Věděl, že bude také zatčen, proto vysílačku, kterou měl doma, vhodil do žumpy. Jeho manželku Bohumilu Hubovou gestapáci bili tak dlouho, až přiznala, kde je ukryta vysílačka. Musela ji ze žumpy vytáhnout a vyčistit. Gestapo odeslalo vysílačku do věznice, tam ji Josef Hub rozebral a znovu složil, aby tím prokázal, že neměl při stavbě žádného pomocníka.
      Pro manželku pomocí vypichovaných dírek do německo-českého slovníku ryl text na vnitřky stránek (vězni odsouzení k trestu smrti mohli na vyžádání dostat bibli, jazykový slovník nebo učebnici tzv. spřáteleného národa, tedy např. italštiny, španělštiny), v nich vzpomínal na první výslech vrchním komisařem gestapa: „Řekněte všechno, co víte, a já se Vám zaručuji čestným slovem, že dostanete rok dva a pak bude stejně amnestie. Všechno víme, všichni mluvili.“
      Do „deníku“ dále napsal: „Já byl poslední v 10 hodin večer. Neměl jsem odvahu zradit. Mlčel jsem zbytečně. Skutečně věděli i podrobnosti.“ Později byl převezen do Vratislavi a takto popisoval svou celu, ve které si na jednu stěnu pověsil podobenku své milované manželky: „Naproti mému oknu, přes zahradu, dvůr a ulici vidím při zatemňování obchod s potravinami. Z označení firmy vidím jen část slova Leben, zbytek zakrývají stromy. Dovedeš si představit tu dvojnásobnou ironii. Potraviny a život a mezi tím a mnou ocelová mříž.“ Pobyt ve vězení byl pro něj neustálý zápas s hladem a zimou. 15. června 1944 si libuje: „Bože, chléb, 4 cm chleba, to byly hody. Najím se ještě někdy v životě? Asi až před koncem… Dva krajíce s margarínem, obložené masem, sklenička vína a cigareta… a odchod!“
      15. července píše: „Zítra dostanu dvě porce řepy nebo trávy, které se zde nadává špenát.“ 18. července: „Proklatá strava, samá voda.“ O den později: „Takhle hrnec vařené i čerstvé řepy. Strašný pocit dravého hladu.“
      V sobotu 22. července si stýská: „Kéž bych byl marnotratným synem, pásl prasata a mohl se s nimi stravovat.“ Dle jeho vlastního doznání přepadá jej jednou až dvakrát za měsíc úžasná touha po svobodě a po domově. Někdy se dostaví i chuť po dalším životě. K tomu uvádí: „Co zbývá na mne jiného? Sekera, naprosto jistě! Dnes už to prožívám lhostejně, bez vzrušení, stálá myšlenka, zvyk.“ O svých dnech ve vězení píše manželce: „Tvořím stovky obálek a vzpomínám. Nejpěknější chvilka celého vleklého dne je večer. Ustelu, poděkuji Bohu za prožitý den, pomodlím se za Tvoje i moje rodiče a zvlášť za všechny dobré lidi a trpící v koncentračních táborech. Pak následují hovory s domovem. Přitom pomalu usínám.“
      Dne 1. července píše: „Dnes jsem konečně dostal termín soudu na 27. července. Závody se smrtí začaly. Kdo bude rychlejší, konec války, nebo konec můj? Stále doufám! Uvidíme se? Podle zvyklostí bych se mohl seznámit se sekerou asi 28. října nebo tak nějak. Zvláštní shoda.“ V dalších dnech pokračuje: „A konečným závěrem toho všeho je očekávání vlastního konce. To by samo o sobě nebylo nic tak strašného, protože život není vlastně nic jiného, podle slov písně Každý, kdo se narodil, svou smrt má zde za podíl… píseň, kterou maminka v době mého dětství často zpívala. Malý rozdíl je jen v tom, že zde každý, koho se to týká, přesně ví, kdy konec nastane, a nic jiného nedělá, než že naň čeká. A v tom je ta tragika. Poslední den, který trávím zde v této cele, zítra už budu přestěhován do bytu s východem do slepé uličky nepokračující dále. Dnes ještě obálky, zítra pro změnu peří. Také dobře, udělám si křídla na tu dalekou cestu… Zítra se za mnou zavře brána života a smrti. To, co bude ještě potom, není život, jen slabé doznívání akordu… Poslední dobrou noc, kterou mohu sdělit papíru. Zítra ručičky hned u soudu do řetězu, ostatně s těma jsem velmi zadobře, a za tři měsíce hlavička dolů a fuk do pytle… Ave patria, morituri te salutant! (Buď zdráva vlasti, ti, kteří mají umříti, tě pozdravují.) Zde zápisky končí.
      Dne 27. července 1944 byl Josef Hub odsouzen k trestu smrti. Po rozsudku se ještě setkal s otcem, který do Vratislavi ten den přijel. V dopise na rozloučenou manželce napsal: „Dnes konečně v 18.15 hodin naplní se můj osud a končí má křížová cesta… Stojím na Buňavce s Tebou a hledím na ty mi tak milé hory. V poslední době se mi stále a stále vrací vzpomínka na domov, spjata vždy nerozlučně s Tebou, s mými drahými. Snad je Vám divné, že mohu tak poměrně klidně uvažovat čtyři hodiny před tečkou. Není to tak divné. Devět měsíců stálé jistoty přes občasné záchvaty touhy po žití… Po celou dobu mého pobytu zde bylo mým vedoucím motivem: Věci hnusné a sobě odporné, a vše, co ještě na Tebe přijde, pokorně a trpělivě pro milého Boha a drahou svoji vlast snášeti, neboť kdo pro věc spravedlivou trpí, spasen bude… Krásnějšího zakončení životní pouti pro muže není, než zemřít za vlast.“ Dne 10. října 1944 v 19.15 hodin byl Josef Hub ve věznici ve Vratislavi popraven.

      [Informace pro naši encyklopedii upřesnil Ing. Ladislav (Laco) Polák. S jeho laskavým souhlasem využíváme i citované části z textu pana učitele Huba (zde také naše encyklopedie děkuje panu starostovi obce Hostašovice za poskytnutí zápisu z kroniky), které dokumentují, o jaké osobnosti z řad českých učitelů nás nacisté připravili.]


    • prameny, literatura

      zobrazit "Fotogalerie předválečných radioamatérů vysílačů v Československu"
      "Radioamatéři - oběti okupace v letech 1939–1945. Historický sborník"
      "Připomeňme si naše kolegy - radioamatéry. Josef Hub (OK2HU)"
      "Připomeňme si naše kolegy - radioamatéry"
      "Zapadalo slunce nad Breslau naposledy"
      "Obrana národa na Ostravsku"
      "Daň krve moravskoslezských škol 1939–1945"


    • osoby

      Vladislav Brkl
      společně popraveni Stanislav Cvek
      společně popraveni Svatomír Kadlčák
      spolupráce v odboji


    • partneři

      Vl. Hubová
      (první manželka) Bohumila Hubová
      (druhá manželka)


    • osoba na objektech

      učitelé Země moravskoslezské
      pamětní deska: Moravské náměstí 6/01


    • autor

      Menš


Aktualizováno: 09. 03. 2017