Československo: byla první českou cestovatelkou, která objela svět

při katastrofálním zemětřesení v Jokohamě 1. září 1923 přišla úplně o všechno a zachránila si jen holý život

Jiříkovice čp. 26 (rodný dům),
Roztoky, Jungmannova č. 213 (dům koupila 31. 12. 1921, prodala 7. 5. 1935)

pamětní deska v zasedací místnosti obecního úřadu v Jiříkovicích (2003),
poštovní známka v hodnotě 18 Kč (vydána 14. 10. 2009),
pamětní deska v Roztokách (2019)

zobrazit

továrna na zpracování vlny v Brně,
služebná u brněnské herečky a její matky v Brně a Vídni,
firma na parkety v Praze (zde vyřizovala korespondenci),
vyučovala angličtinu na vyšších dívčích školách a učitelských ústavech,
v Japonsku vyučovala angličtinu poštovní úředníky, pracovala jako koncipientka na čs. velvyslanectví v Tokiu,
po návratu z cest překládala na ministerstvu zahraničí

Praha, Olšanské hřbitovy

Narodila se jako nemanželské dítě, po brzké smrti matky si vzala osiřelé děvčátko na starost obec. V praxi to znamenalo, že se o ni starala každý týden jedna rodina, kde musela dívenka pomáhat s domácností či hlídáním dětí. Snad tady se zrodila její proslulá houževnatost. Nástupem do školy se holčičce otevřel jiný svět. Alespoň v době vyučování zažívala i jiné pocity, mohla si o přestávkách hrát s dětmi, dovídala se nové věci. Řídicí učitel Jan Hudeček rozpoznal její zvídavost, píli, přivedl ji k četbě a vzbudil v ní zájem o vzdělání.
Když jí bylo čtrnáct let, doporučil ji bezdětné rodině v Brně. Musela sice pracovat jako dělnice v textilní továrně, ale naučila se německy. Později si sehnala místo jako komorná u herečky v německém divadle v Brně a její matky. Získala přístup k jejich velké rodinné knihovně, zdokonalila se v němčině a začala studovat další jazyky. Nejvíce si oblíbila angličtinu, z níž složila později v Praze i státní zkoušku. Její zaměstnavatelky se přestěhovaly do Vídně, kam ji vzaly s sebou, ale po krátkém pobytu se dívka vrátila zpět, tentokrát do Prahy.
Díky zkoušce z angličtiny mohla začít vyučovat na dívčích školách. Velký význam pro ni znamenalo seznámení s univerzitním profesorem Václavem Emanuelem Mourkem a jeho manželkou, rodilou Angličankou. Díky jejich finanční podpoře se poprvé vydala na zahraniční cestu po Evropě. Po návratu se zasnoubila, ale její snoubenec nečekaně zemřel v roce 1911. A když zemřel v témže roce i profesor Mourek, rozhodla se pro cestování. Vlakem přes Vladivostok odjela do Japonska, domů se vrátila až po roce přes severní Ameriku.
V Japonsku se zrodila její celoživotní láska k této zemi, kterou považovala za svůj druhý domov. Naučila se japonsky, poznávala život místních lidí, jedla hůlkami, nosila kimono a typický účes Japonek, věnovala se pěstování bonsají i umění ikebany. Po vzniku Československé republiky dala své znalosti o Japonsku do služeb rodné země, rozvíjela československo-japonské styky, přednášela u nás o této zemi, naopak v Japonsku propagovala ČSR.
Uvádí se, že mezi léty 1912 až 1929 navštívila všechny světadíly a objela svět křížem krážem. Publikovala řadu článků, psala učebnice, cestopisy, pohádky.
Konec života jakoby se podobal jeho neutěšenému začátku. Trpěla vážnými zdravotními obtížemi, nedostávalo se jí finančních prostředků, neměla blízké příbuzné. Starala se o ni bývalá žákyně, ovšem po jejím onemocnění, zůstala opuštěná. Smrt se stala pro ni vysvobozením. Zdálo se, že tato výjimečná žena upadla v zapomnění. Zájem o její nevšední život se znovu začal objevovat až po roce 1989; v rodných Jiříkovicích jí odhalili pamětní desku v roce 2003, roku 2009 byla vydána poštovní známka s jejím portrétem v japonském stylu.
Barbora Markéta Eliášová se stala životem a svou prací příkladem i pro dnešní společnost. Člověk svou vzdělaností a cílevědomostí může překonat nepříznivé životní okolnosti, může změnit původní nepříznivé společenské postavení vlastní vůlí, pílí a studiem.

zobrazit

Apolonie Eliášová (Eliášová)

10. 12. 2019
Výstava Barbora Markéta Eliášová. Cesty do země květů
výstava věnována její osobnosti

hub, Menš