Společně se sochařem Michaelem Bílkem se intenzivně věnoval restaurování kamenných sochařských památek převážně v severních Čechách.

Byl ovlivněn americkým pop-artem, v českém prostředí patřil k výrazným osobnostem nové figurace a širší vlny grotesky. Od počátku se soustředil na realistickou figurální plastiku převážně v životní velikosti zpracovanou v sádře, ale především v pálené, režné nebo glazované keramické hlíně.
Pro jeho dílo je charakteristická až živočišná modelace, antikizující otisky drapérií a často přiznané spáry po sádrových formách. Jeho pojetí lidské postavy stylizované do jakéhosi „lidového pratypu“ je ironizující.

Častým motivem jeho soch byla voda, která mu byla symbolem svobody, přirozenosti a blaženosti fyzického bytí.