Internetová encyklopedie dějin Brna

Jan Šípek

    generál Jan Šípek


    • * 6.7.1886 Kolín – † 17.2.1953 Valdice


    • třetí velitel 10. pěšího pluku „Jana Sladkého Koziny“ (od 1. 1. 1927 do 30. 10. 1927); válka a odboj 1914–1919; legionář ruský; válka a odboj 1938–1945; účastník domácího odboje a politický vězeň; oběť perzekuce 1948–1989


    • příčina úmrtí

      zahynul ve věznici


    • vzdělání

      reálné gymnázium v Kolíně (1897–1905),
      PF UK (1905–1911, studia zřejmě nedokončil),
      Válečná škola v Paříži (1923–1925)

    • vyznamenání a pocty

      Československý válečný kříž 1914–1918,
      Československá revoluční medaile,
      Československý válečný kříž 1939,
      Československá vojenská medaile Za zásluhy II. stupně,
      Řád sv. Anny 4. stupně,
      Řád sv. Vladimíra 4. stupně se stuhou a meči,
      Kříž sv. Jiří 4. stupně,
      Řád Čestné legie,
      Medaile vítězství


    • zaměstnání

      voják z povolání


    • poznámky

      V letech 1907–1908, kdy studoval v Praze, zároveň sloužil jako jednoroční dobrovolník u 3. pluku tyrolských císařským myslivců v Bolzanu a Rivě. Během služby absolvoval školu pro výchovu důstojníků v záloze. V lednu 1913 byl povýšen na praporčíka v záloze.

      Do armády byl opětně povolán po vypuknutí 1. světové války a v srpnu 1914 byl odeslán na ruské bojiště. Nejprve velel četě, ale v září 1914 byl u Lvova zraněn. Po nemocničním ošetření se až do ledna 1915 nacházel u náhradního praporu v zázemí. Mezitím byl v listopadu 1914 povýšen na poručíka. Následně se vrátil na bojiště a opětně převzal velení čety. V únoru 1915 se stal velitelem roty. Do ruského zajetí se dostal počátkem června 1915 a celý rok se nacházel v zajateckém táboře v Jekatěrinburgu.
      V červnu 1916 podal přihlášku do čs. legií v Rusku a koncem července téhož roku byl jako řadový příslušník zařazen do záložního praporu Čs. střelecké brigády v Kijevě. Následně absolvoval důstojnický kurz v Borispolu. Koncem února 1917 proběhlo jeho přemístění k 3. čs. střeleckému pluku Jana Žižky z Trocnova, formovaného z původního záložního praporu. Koncem března 1917 se jako čerstvě povýšený podporučík čs. legií stal mladším důstojníkem 7. roty a v polovině dubna převzal velení spojovacího oddílu.
      V květnu 1917 se ve funkci delegáta za Čs. střeleckou brigádu zúčastnil sjezdu delegátů plukovních komitétů Jihozápadního frontu. Po návratu k pluku se ujal původní funkce, zúčastnil se bojů u Zborova a v srpnu 1917 se stal pobočníkem velitele pluku.
      V dubnu 1918 svůj pluk opustil a nadále působil u Odbočky Československé národní rady v Rusku. Službu od srpna 1918 vykonával v hodnosti kapitána a od října 1918 v hodnosti majora. Jako delegát odbočky byl vyslán do Rumunska, po návratu ovšem došlo k jeho zatčení sovětskými orgány. Cestu do vlasti nastoupil v počátkem listopadu 1918, ale vzhledem ke svému působení ve funkci vojenského zmocněnce při čs. velvyslanectví ve Washingtonu ji ukončil až počátkem května 1919.

      Po příjezdu do Československa byl major Šípek přidělen jako pobočník prezidentovi republiky. Od září 1919 vykonával funkci šéfa vojenského prezídia u brněnského ZVV pro Moravu a Slezsko. Na sklonku října 1920 převzal funkci náčelníka štábu zemského velitelství. V listopadu 1920 byl povýšen na podplukovníka a v červenci 1923 na plukovníka. Výkon funkce přerušil na dobu od srpna 1923 do září 1925, kdy studoval na Válečné škole v Paříži.

      Po svém návratu se opětovně ujal funkce náčelníka štábu zemského velitelství. Štábní službu opustil počátkem ledna 1927, kdy se stal velitelem brněnského pěšího pluku 10 Jana Sladkého Koziny. V říjnu téhož roku ve stejné funkci přešel k pěšímu pluku 43, nacházejícímu se ve stejné posádce.
      Již počátkem prosince 1927 ale odešel do Bratislavy, kde se ujal velení 17. pěší brigády. V únoru 1929 došlo k jeho povýšení do hodnosti brigádního generála. Od listopadu 1931 stanul v čele velitelství 6. pěší brigády v Mladé Boleslavi. O dva roky později převzal velení 11. divize v Košicích a v září 1936 plzeňské 2. divize.
      V listopadu následujícího roku se stal zástupcem velitele pražského I. sboru a v lednu 1938 dosáhl hodnosti divizního generála. V době mnichovské krize stanul na přelomu září a října 1938 v čele mobilizovaného I. sboru, následně se vrátil ke své původní funkci.

      Po německé okupaci bylo sborové velitelství v Praze koncem září 1939 zrušeno a generál Šípek byl přeložen do výslužby prvním dnem roku 1940. V následujícím roce se zapojil do protinacistického odboje v rámci ilegální organizace Obrana národa, za což byl v dubnu 1942 zatčen gestapem. Ve věznici v Terezíně zůstal až do konce války.

      Po osvobození se divizní generál Jan Šípek stal koncem května 1945 zástupcem velitele 2. oblasti v Táboře. Velení oblasti převzal v polovině února 1946. V čele oblastního velitelství působil pouze jeden měsíc a v polovině března 1946 odešel na zdravotní dovolenou. Vzhledem ke svému zdravotnímu stavu byl prvním dubnovým dnem roku 1947 odeslán do výslužby a následně bydlel v Praze.
      Pro údajnou přípravu úkladů proti republice došlo v březnu 1949 k jeho prvnímu zatčení. Po měsíční vazbě byl sice propuštěn, ale v červnu téhož roku byl zatčen podruhé a odsouzen Státním soudem v Praze na osm let odnětí osobní svobody. K výkonu trestu ho nejprve odeslali do plzeňské věznice na Borech, ale koncem prosince 1952 byl přemístěn do Valdic, kde Jan Šípek zemřel.


    • prameny, literatura


    • autor

      Menš


Aktualizováno: 14. 11. 2016