Oldřiška Keithová

* 23.2.1921 Velká Bíteš (okres Žďár nad Sázavou) – † 21.5.2003 Brno

výtvarnice
válka a odboj 1938–1945; totální nasazení; perzekuce po roce 1948, politická vězeňkyně

rodné jméno

Kuchařová

zajímavé okolnosti

Poslední místo výkonu trestu, tedy pardubickou střihárnu, připomínal do konce života Oldřišce Keithové ustřižený článek malíčku levé ruky. Kvůli tomuto zranění nenosila paní Keithová už nikdy prstýnky ani jiné ozdoby rukou, snažila se prst spíše zakrývat.
O svém osudu a životě ve vězení velmi nerada mluvila, přesto ale alespoň něco svému synovi vyprávěla, a to formou pohádek. Oldřiška Keithová nikdy nepřišla o svoji životní pozitivitu a nezanevřela na lidi ani po zkušenostech s vězněním. Jako obranu si zvolila se až do konce života příliš neradovat z věcí, aby pak nebyla zklamaná a smutná, ale ze svého života po propuštění měla skutečně velkou radost a těšila se z maličkostí. Krajinu svého života popisuje takto: „V krajině mého života by musela být nejprve něžná zelená a růžová a všechno by muselo být téměř pohádkové. Potom by tam byl rozrytý černý pruh krajiny, rozdrásaný od přírody i od lidí. Potom by obrovský kus krajiny pokračoval až k horizontu, k čistému nebi. Byla by to klidná, velkorysá krajina, jako je třeba na jižní Moravě.“

bydliště

Brno (od roku 1934),
Brno, Zavřená 10 (zde strávila závěr života)

vzdělání

obecná škola ve Vlachovicích (5 let),
gymnázium v Uherském Brodě (2 roky),
gymnázium v Brně (6 let)
Škole uměleckých řemesel v Brně (4 roky),
FF MU v Brně - dějiny umění a národopisu (studium přerušeno zatčením v roce 1949)

zaměstnání

po osvobození expertkou ÚLUV v Brně (jinak nebyla nikde dlouhodobě zaměstnána, starala se o domácnost a o svého syna Jana)

hrob

Ústřední hřbitov města Brna, Vídeňská 96, skup. č. 35, hrobová místa 12–13

poznámky

Patřila k mladým lidem, kteří byli vzhledem k ročníku narození totálně nasazeni, ona sama byla nasezena v brněnské Zbrojovce.
Klíčovým faktem bylo pro Oldřišku Keithovou přátelství s Petrem Křivkou, který byl za války účastníkem našeho západního zahraničního odboje (působil také jako člen osobní stráže Edvarda Beneše).
Petr Křivka chodil k Oldřišce Keithové na přátelské návštěvy - bydleli jen pár domů od sebe. Tyto návštěvy ale StB označila za sdružování se za účelem budování protistátní skupiny. Podle výpovědi ve vězeňských spisech dostával Petr Křivka od zahraniční spojky dotazníky, které si měl uchovávat u Oldřišky Keithové. Její syn ale popírá, že by kdy u nich doma cokoliv schovávali. Pomocí intrik StB byla dle scénáře vytvořena síť narušitelů režimu, orientovaná kolem Petra Křivky.

V srpnu 1949 začalo zatýkání. Oldřiška Keithová byla zatčena 22. 9. 1949. V červnu 1950, ještě před rozhodnutím soudu, jí byl zabaven veškerý majetek. Ve vyšetřovací vazbě byla držena rok a půl, a to bez možnosti návštěv, soudní rozsudek byl vynesen až 23. 2. 1951 - v den jejích 30. narozenin. Soud vyměřil Oldřišce Keithové nepřiměřený trest - 14 let vězení, pokuta 10 000 Kčs a odebrání občanských práv na 10 let. Ve výpovědi projevuje lítost nad svými skutky s tím, že si byla vědoma, že organizace Petra Křivky je ilegální, ale že ji Křivka nutil s ním spolupracovat, protože věděl o její nevěře a vyhrožoval, že vše poví manželovi (její syn s touto výpovědí nesouhlasí, výpovědi všech obžalovaných považuje za uzpůsobené tak, aby zapadaly do protistátní činnosti).
Informace o věznění Oldřišky Keithové během let 1951 a 1952 se v archiváliích lehce liší. Spis z Moravského zemského archivu v Brně dokládá, že dne 3. 5. 1951 byla Oldřiška Keithová předána do Krajské soudní věznice Cheb a dle posudku zdravotníka ze dne 28. 7. 1951 byla shledána využitelnou pro práci mimo uzavřený trestní ústav. Trest si odpracovávala v pracovním táboře Stará Role. Z Chebu se pak dostala do Kutné Hory, kde dále vykonávala svůj trest až do 29. 10. 1951, kdy Státní soud v Brně rozhodl o jejím přemístění do Vazební věznice Praha Pankrác. Tam měla zůstat do 27. 1. 1952. Tento útvar nápravného zařízení v Praze ji v období 30. 12. 1951–27. 1. 1952 umístil do pracovního tábora Dubí (okr. Kladno). Ve spisu je také zmínka o Poděbradech, kde měla být O. Keithová umístěna v období 31. 10. 1951–26. 2. 1952. Jenže spis z Národního archivu v Praze udává, že období od 15. 6. 1951 do 29. 12. 1951 strávila Oldřiška Keithová v poděbradské sklárně, od 30. 12. 1951–25. 2. 1952 měla pracovat v Dubí a pak až do převezení do Jihlavy v pracovním lágru v Rakovníku. Posledním místem věznění se staly Pardubice, kde musela od 29. 7. 1952 pracovat nejprve jako švadlena, poté si od 17. 9. 1954 až do propuštění trest odpracovávala ve střihárně.
Většina vězeňkyň se s vězením vyrovnávala tímto způsobem, takže si ve věznicích navzájem pomáhaly: učily se cizím jazykům, recitovaly si verše a vykládaly obsahy knih. Oldřiška Keithová zapojila svůj výtvarný talent a vyráběla ozdoby z chleba, nařezané slámy nebo jakýchkoliv úlomků různých věcí (např. ulomená dřevěná rukojeť hřebenu). Své výrobky pak většinou darovala spoluvězeňkyním; to, co se jí povedlo schovat kupříkladu do oblečení, posílala domů. Vytvořila z kousků látky například panenku, jejíž vlasy udělala ze svých vlastních; bylo to to jediné, co mohla domů poslat, aby její rodina věděla, že je Oldřiška v pořádku.
V roce 1956 dosáhla Oldřiška Keithová poloviny uloženého trestu, mohla být tedy propuštěna, ale Národní výbor Nového Lískovce odmítl doporučit její propuštění, protože by mohla negativně ovlivňovat okolí svého bydliště.
Dne 23. 8. 1956 byla Oldřiška Keithová na základě amnestie prezidenta Antonína Zápotockého propuštěna, zbytek trestu jí byl prominut. Původní konec trestu byl určen na 22. 10. 1963.
Věznění mělo hlavní dva dopady na její pozdější život - ovlivnilo její vztah se synem a ztížilo jí podmínky pro hledání práce. Po čase našla zase cestu k uměleckému řemeslu. Krajský soud v Brně rozhodl na zasedání dne 26. 9. 1990 dle zákona č. 119/90 Sb. Zákona o soudní rehabilitaci, že je Oldřiška Keithová účastna rehabilitace. Stíhání její osoby bylo zcela zastaveno. Veškerý majetek jí ale původně spravedlivě navrácen nebyl. Ideální polovinu domu, která jí byla zabavena, si musela roku 1976 koupit znova. Stát jí nechtěl peníze vyplatit, protože údajně zaplatila ze špatného účtu. Soudila se, ale soud prohrála; nicméně po velkých tahanicích nakonec odškodnění dostala.
Oldřiška Keithová dožila v domě na ulici Zavřené 10, zemřela roku 2003 na mozkovou příhodu. Urna s jejím popelem je uložena v hrobě na Ústředním hřbitově v Brně spolu s popelem manžela a svých i jeho rodičů. Tento hrob upoutává pozornost svým výrazným náhrobkem, který paní Keithová vyrobila z kamene z mokrského lomu, který patřil jejímu tchánovi.
Roku 2004 byla po Oldřišce Keithové pojmenována ulice v Novém Lískovci.
(Informace k této osobnosti i obrazový materiál pro naši encyklopedii připravila Kateřina Lněničková. Splnila tak svůj slib, který uvedla ve své práci v rámci SOČ, děkujeme.)

Prameny a literatura:
- KEITHOVÁ, Oldřiška, Vzpomínky na dětství, Brno: Kartuziánské nakladatelství, 2004. ISBN 80-86953-34-3.
- Archiv bezpečnostních složek, fond 302, svazek V-2669 Brno, osobní vyšetřovací svazek Oldřišky Keithové.
- Moravský zemský archiv, fond Státní soud Brno, sign. 3 Ts II 51/51.
- Moravský zemský archiv, fond Státní soud Brno, sign. Ts II/I 25/50.
- Národní archiv, fond Správa Sboru nápravné výchovy, osobní vězeňský spis Oldřišky Keithové.
- Národní archiv, fond Státní prokuratura, Pst II 1057/49.
- STRAKA, Šimon. Historie vápenictví a výroby cementu v Mokré u Brna. Šlapanice, 2018. Talent se nedá spoutat mříží. Brožura sestavená z příspěvků od přátel O. Keithové, agentura Ogar, 2004. Rozhovor s Ing. arch. Janem Keithem, Brno, 25. 6. 2019.
- Rozhovor s Ing. arch. Janem Keithem, Brno, 25. 6. 2019.
- Rozhovor s Oldřiškou Keithovou v rámci programu Z očí do očí. Česká televize, 1992.
- Rozhovor s Oldřiškou Keithovou při příležitosti výstavy ve Valašských Kloboukách, 1991.