Po otci Josefu Františkovi Karasovi zdědila literární nadání. Psala drobné prózy v nichž díky své bystrosti a smyslu pro kritické pozorování zachycovala život na tehdejším chudém Valašsku. Zvláště cenný je dokumentární a národopisný význam jejích povídek, v nichž věrně popisuje způsob života na Valašsku v minulosti. Řadu próz napsala místním dialektem, který její vyprávění umocňuje. Přispívala i do řady regionálních periodik, např. Našeho Valašska a muzejního zpravodaje. Její literární práce dokazují hlubokou sečtělost i přirozenou inteligenci autorky.
Významná byla také její národopisná činnost. Stala se průkopnicí dětského folkloru, spolu s Anastázií Žambochovou založily dětský národopisný soubor Soláněk (1970–1994), který se nejednou objevil i v televizi. Významná byla i její spolupráce s ostravským rozhlasem, pro jehož vysílání vytvořila řadu národopisných obrazů napsaných ve valašském nářečí. Pořádala večery písní a tanců a řadu národopisných pořadů.

článek v odborném periodiku

"99 let Vilmy Volkové"