Uměl řadu jazyků (němčina, srbochorvatština, francouzština, španělština), měl organizační talent, schopnost jednat s lidmi. Již 13. 3. 1912 získal vysvědčení o způsobilosti k samostatnému řízení „osobních automobilních vozů s výbušným motorem“. Aby se dobře seznámil s automobily, nastoupil do správkárny firmy Laurin a Klement.

Bystřice nad Pernštejnem čp. 295 (rodný dům),
Černá Hora,
Brno, Obilní trh 9,
Tahiti,
Dolní Loučky

obchodník s vlnou v Černé Hoře (před první světovou válkou),
úředník brněnského policejního ředitelství (od 1. 7. 1920–1924),
farmář na Tahiti,
po návratu do Československa (hranice republiky přejeli vlakem v Chebu 21. 6. 1948) pracoval jako pomocný kancelářský úředník u Okresní osvětové rady v Tišnově, později vystřídal řadu zaměstnání (kantýnský, skladník noční hlídač atd.)

Sokol (byl prvním náčelníkem a cvičitelem spolku „Crnogorsi Sokol“ od března 1914),
Tropická sekce Československého ústavu zahraničního v Brně (člen od září 1948),
Československý Červený kříž (instruktor zdravotnické hlídky )

První světová válka jej zastihla v Černé Hoře. Podle jeho vzpomínkové práce „U dvora černohorského krále“ tam tehdy žilo asi padesát Čechů, někteří i s rodinami. Mezi nimi byli hudebníci, zahradníci, sládci pivovarů a další. Například firma Laurin a Klement z Mladé Boleslavi zde zajišťovala autopoštu, protože v zemi existovala neexistovala železniční síť. Firma zde měla správce dílen, šoféry, mechaniky a další zaměstnance.
František Jeřábek s manželkou a dcerkou (za války se mu zde narodil malý synek, který však brzy zemřel) byl v Podgorici, kde byl obchodním jednatelem a komisionářem s vlnou. V březnu 1914 založilo několik nadšených Černohorců spolek „Crnogorski Sokol“, který velice brzy získal přes 200 členů. František Jeřábek se stal prvním náčelníkem a také cvičitelem. O měsíc později vznikl i Sokol v Cetyni, obě organizace spolu připravovaly první veřejné vystoupení na „Vidov dan“; k všeobecné nevoli Černohorců král Nikola I. dal pokyn, aby bylo cvičení předčasně ukončeno následkem atentátu v Sarajevu.
Černá Hora byla po balkánské válce spojencem Srbska, takže skupština proti vůli krále odhlasovala společný postup se Srbskem, které dostalo po atentátu ultimátum od Rakousko-Uherska. Den před uplynutím ultimáta vyzvalo rakousko-uherské vyslanectví v černohorském království všechny příslušníky monarchie, aby opustili Černou Horu. Také černohorská vláda je uvědomila, že mohou do 24 hodin opustit opustit zemi se svými věcmi. Pokud se však rozhodnou zůstat a dají se k dispozici černohorské vládě, budou považováni za bratry s právy a povinnostmi Černohorců. Většina Čechů v Cetyni a Podgorici se rozhodla zůstat. František Jeřábek vzpomínal, že z rakouského konzulátu byl dvakrát vyzván, aby se dostavil, dokonce pracovník konzulátu přišel k němu domů, v jeho nepřítomnosti přemlouval paní Jeřábkovou, aby svého manžela přiměla k návratu do monarchie. Jeřábkovi, který se mezitím vrátil, v rozčilení řekl, že po válce si to s ním vyřídí a že se má na co těšit.
František Jeřábek byl již za balkánské války u vojenské autodopravy, proto se i Černohorcům přihlásil k této službě. V Cetyni byl přidělen vojenským autodílnám. V Černé Hoře totiž existovala jediná úzkokolejná železniční trať spojující přístav Novi Bar v jaderském moři s přístavem Vir Pazar na Skaderském jezeře. Doprava probíhala v zemi vesměs povozy a na soumarech, za balkánské války se nově uplatnily automobily. Dopravu obstarávala autopošta firmy Laurin a Klement, která zde měla i svůj technický personál. Teprve za války se učili Černohorci auta řídit či ošetřovat.
Ještě před uplynutím ultimáta Černá Hora mobilizovala; to bylo velmi snadné, protože každý Černohorec měl svou výzbroj doma, na výzvu se dostavil na místo vyzbrojen a zásoben potravinami na týden. Češi nebyli posláni přímo na frontu, byli využíváni jako řidiči, mechanici, pracovali u vojenských úřadů. Nikdo nebyl (jako příslušník nepřátelského státu) internován. Na počátku války přišli do Černé Hory rakouští zajatci z potopeného křižníku Zenta, z nich byli odděleni příslušníci slovanských národů (mezi nimi i mnoho Čechů), kteří pracovali za plat u autoodddílů, na úpravě silnic a mostů atd. Zacházelo se s nimi velmi slušně, mohli se volně pohybovat a kromě lepší stravy dostávali denně dvě koruny. Samoi zajatci říkali, že rakouští důstojníci vojáky straší vojáky tvrzením, že Černohorci zajatce mrzačí, uřezávají jin nosy a uši, proto se vojáci báli zajetí. František Jeřábek potvrdil, že ani za války s Tureckem se takto Černohorci k zajatým Turkům nechovali, což na turecké straně pro zajatce neplatilo,
Na počátku roku 1915 dostal František Jeřábek rozkaz přemístit se i s automobilem do městečka Andrejovice, kde do svého vozu převzal prince Petra, nejmladšího syna krále Nikoly. Přijížděl přes Rumunsko a Srbsko domů, aby jako generál dělostřelectva převzal v Lovčenu velení proti rakousko-uherskému Kotoru. Jeřábek byl potom rozkazem převelen do Budvy, zde byl přidělen ke štábu Lovčenského sboru jako důstojnický zástupce. I přes svou statečnost byla nakonec Černá Hora poražena. František Jeřábek musel odejít, protože mu ze strany rakouských vojsk hrozila smrt. Po značných útrapách (zažil ústup spolu se srbskou armádou, která v bojích Černohorcům pomáhala, přes Albánii) se dostal shodou šťastných náhod do Francie, kde byl přidělen ke štábu prince Petra (byl považován pro svou vojenskou službu za občana Černé Hory). Svou válečnou anabázi ukončil v Itálii, kde se přihlásil poprvé 1. 7. 1918 do čs. legie v Itálii, zařazen do automobilního oddělení jako důstojnický zástupce. Další přihlášení 12. 9. 1919, poslední útvar automobilní oddělení, poslední hodnost: důstojnický zástupce. Do Československé republiky se vrátil v roce 1919.
Poté byl přidělen k čsl. velvyslanectví v Římě, následně působil jako úředník státní policie v Brně. Ze státní služby dobrovolně vystoupil a odjel na Tahiti, kde pracoval jako správce farmy francouzské zemědělské společnosti C.I.A.O. Paris. Spolu s ní zde byla i jeho manželka, dcera Vlasta a malý synek Jaroslav. Zůstával v kontaktu se svými brněnskými přáteli, legionáři Josefem Kudelou, Eduardem Nopem a Karlem Tomešem. O jeho osudech na Tahiti v tisku informoval další legionář, Karel Fibich. V roce 1932 vyšla v Brně jeho vzpomínková kniha „Ve službách černohorského krále“, kterou k vydání připravil Josef Kudela.
Jeho „neobyčejný a neopakovatelný příběh o posledním pozemském ráji s vůní kokosu“ podrobně popsal jeho přítel Vladimír Ustohal v knize „Tahitská odysea. Příběh české rodiny v Polynésii“.
Zpopelněn v Krematoriu města Brna 16. 4. 1965.

(Informace pro naši encyklopedii upřesnil pan Tomáš Studenovský, děkujeme.).

zobrazit

Karel Fibich
K. Fibich informoval o pobytu Fr. Jeřábka na Tahiti Josef Kudela
přítel Eduard Nop
přítel Karel Tomeš
přítel Vladimír Ustohal
přítel

Marie Jeřábková (Vicevičová)
sňatek: červenec 1910, Trsten, manželství „na dálku“ rozvedeno v roce 1922
(první manželka) Marie Jeřábková (Skálová)
sňatek: 20. 11. 1922, Brno (městská rada)
(druhá manželka)

Jaroslava Schlossbergerová (Jeřábková)
Jaroslav Jeřábek
Vlasta Matoušková (Jeřábková)

František Jeřábek
Anna Jeřábková (Veselá)

Obilní trh
bydliště doložené v roce 1922

matriční záznam druhého sňatku Františka Jeřábka
matriční záznam narození Františka Jeřábka

Menš, LucKub