Cholera na Moravě vypukla téměř současně s invazí pruského vojska. Dobové lékařské prameny uváděly, že do té doby byl zdravotní stav domácího obyvatelstva příznivý, bez výraznějších infekčních onemocnění. Obyvatelstvo tak trpělo současně s pruskými vojáky, kterých zde zemřelo velké množství. K prudkému průběhu epidemie přispělo několik faktorů. Především počet ubytovaných pruských vojáků často několikanásobně převyšoval počet členů rodiny. Pruští vojáci vynikali velkou chutí k jídlu, často se přejídali, což samo vedlo k poruchám zažívacího traktu, který se stával lehkou kořistí cholerové epidemie. Vojáci se chovali bezohledně také při rekvizicích, tím se zhoršovala čistota ve dvorech domů, které mnohde byly už z dřívější doby zaneřáděny odpady.
První případy cholery se objevily v Komárově a 18. července se epidemie rozšířila do celého města. Celkem onemocnělo v Brně 2 813 osob, z nich 1 465 jich zemřelo.

Tehdejší noviny, Moravská orlice, uváděly: „Strach, chudoba, prušácká žravost a pití, nestřídmost, špína, nacpaný lidmi příbytek, byly lákadly a vodidla této nemoci, kdo se nebál a neštítil, také se mu tak snadno nic nestalo. /…/ Divná to věc, jest to nemoc zjevná a přece tajemství. Jeden ji přemohl pitím piva, jiný rumem, třetí drže led pod jazykem, aby nezvracel, čtvrtý teplými obklady, ale všeobecná pravidla ani Nelaton v Paříži udati není sto.“

V časech válečných byla nedostatečná hygiena ve spojení s použitím závadné vody a potravin hlavní příčinou šíření infekčních chorob, obvykle tyfu a úplavice. V roce 1866 však tyto nemoci svým rozsahem překonala cholera, nemoc, která se v Evropě objevila teprve v roce 1827, a od té doby postihla tento kontinent celkem šestkrát. Roku 1866 se jednalo již o čtvrtou epidemii (předtím v roce 1831, 1836 a 1849). Vypukla roku 1865 v Mekce mezi islámskými poutníky, kteří v panice před nemocí prchali a tak ji roznesli do svých domovů. Odtud se dostala loďmi do Francie, Španělska, Itálie, Turecka a Uher a do dalších evropských zemí.
Do českých zemí ji zavlekli pruští vojáci v době prusko-rakouské války. V Brně, které obsadili Prusové 12. července, se po jejich příchodu velmi rychle projevil nedostatek základních potravin, mouky, mléka a soli, prudce vzrostly ceny, u chleba, vajec, mléka či piva zvýšení činilo až 100 %. Krátce na to, 18. července vypukla epidemie cholery.
Byla to velmi nelítostná nemoc. Vlastní onemocnění propuklo zpravidla za dva až tři dny po proniknutí infekce do organismu. To bylo první, celkem bezbolestné stádium. Druhé stádium se projevovalo úpornými vodnatými průjmy, které spolu se zvracením měly za následek dehydrataci organismu. Nemocní trpěli nesnesitelnou žízní, žádali stále vodu, ale vylučování moči postupně ustalo. K tomu se přidal zrychlený tep, křeče v lýtkách, pažích a v dutině břišní. Nemocný měl vtažené břicho, takřka nehmatatelný tep, oči hluboko zapadlé do důlků, suchou, bledou a vrásčitou pokožku. Končetiny byly studené, rty, uši a nehty modraly, na rukou a nohou se objevovaly modré skvrny. Tyto příznaky trvaly dvě až třicet hodin a obvykle končily smrtí. Pacienta sužovaly v tomto období bolesti a křeče, často s sebou na loži zmítal. Jeho rty a nehty byly teď úplně černé, dýchání se stalo povrchním, hlas slábl. Jestliže člověk v tomto období nezemřel, zmodrání pomalu mizelo, pokožka se oteplovala a postupně se obnovilo vyměšování moči. Nemocný se postupně během několika dnů uzdravoval, ale zesláblého pacienta mohla ohrozit recidiva choroby, často se přidal i zápal plic.
Lékaři byli proti choleře téměř bezmocní a nemocným se nedostávalo prakticky žádné účinné pomoci. Tehdy totiž nebyla známa příčina choroby, protože mikrob, který ji způsoboval, objevil Robert Koch teprve roku 1883. Nabízely se sice různé „zázračné“ recepty, ale fakticky záleželo jen na odolnosti příslušného jedince. Z léků se užíval kafr, hořčičný líh, kozlíkové kapky. K utišení nesnesitelné žízně se podávaly ledové kuličky či sodová voda, což nemocným přece jen přineslo úlevu. Uvedené prostředky měly však jen přechodný účinek, obvykle povzbuzovaly jen některé životní funkce, ale samotnou nemoc neměnily. Objevila-li se moč, což se považovalo za známku obratu k lepšímu, bývalo nařízeno pití piva jako močopudný prostředek. K dosažení prokrvení pokožky se používaly křenové a hořčičné placky. Snad jediný účinný prostředek představovaly izolace nemocného, karanténa rizikových skupin (5–8 dní) a desinfekce hrobů tzv. kamenicí (zelenou skalicí, tedy síranem železnatým) či chlorovým vápnem. Známy byly i karbol nebo hypermangan, ale jejich použití ve větším množství bylo drahé a cenově nedostupné.
Přesná čísla onemocnělých a zemřelých pro Moravu a Slezsko neexistují, odhaduje se asi na 50 000 zemřelých. Zpravidla nebyly hlášeny případy lehčího průběhu nemoci, směrodatným údajem pro průběh cholery se tak stala data o úmrtí. Drtivá většina nemocných a zemřelých pocházela z nejchudších a chudých vrstev (podruzi, malí řemeslníci, domkaři, zahradníci a chalupníci), postiženy byly více ženy, které posluhovaly raněným a nemocným vojákům, praly jejich prádlo apod. Zpočátku byla z obou stran snaha onemocnění spíše utajit. Starosta Brna dokonce odmítal tyto zprávy jako poplašné, později se je snažil bagatelizovat. Ovšem současně bylo obyvatelstvo vyhláškami seznamováno se zásadami „dietetického chování při nebezpečných nemocech nakažlivých“. Občané byli vyzýváni k dodržování hygienických zásad, střídmosti v jídle, nepodceňování příznaků „běhavky“. „Velkou ochranu proti nemocím rychle postupujícím poskytuje vůbec klid mysle a proto nedávejte sluchu volného hlavně přehnaným a znepokojujícím zprávám o zdravotních poměrech, které se nyní bohužel zhusta vyskytují,“ uvedl starosta Karl Giskra ve vyhlášce z 22. července.

V samotném městě Brně se objevilo první onemocnění cholerou 18. července 1866, po šesti dnech od příchodu okupantů, a epidemie trvala dlouhých 102 dní, do 27. října. První případy končily vesměs smrtí pacienta, teprve později se úmrtnost ustálila na 50 %, což bylo u této choroby považováno za normální.
Nikdy se nepodařilo zjistit přesné počty léčených a zemřelých pruských vojáků, protože pruská vojenská správa Brna tyto údaje před civilním obyvatelstvem tajila. Mrtví vojáci byli pohřbíváni v noci do hlubokých šachet, což zřejmě souviselo i s počasím, protože bylo parné léto.
Zpočátku se zdálo, že zdravotní služba v Brně epidemii nezvládne. Když se potvrdilo, že se cholera šíří výhradně vodou nebo přímým dotykem s potřísněnými nemocnými, byla provedena důležitá opatření: studny podezřelé z infikované vody vyřadili z užívání pod přísnými tresty, byly určeny domy, v nichž se smělo prát prádlo pro nemocné vojáky, obyvatelstvu dostalo nařízeno provádět desinfekci záchodů a okamžitě odstraňovat stolici nemocných z místností. Také lazarety a místa, kde se shromažďovalo více lidí, byly několikrát denně desinfikovány. Sláma, na níž leželi nemocní, se pálila na odlehlých místech. Při hromadných pohřbech bylo nařízeno užívat hlubokých šachet, mrtvé překrylo několik vrstev vápna, Pro nadměrné množství práce v době epidemie byli jmenováni „lékaři choleristův“, kteří léčili hlavně pacienty postižené cholerou. Přiznaná odměna za jízdné a denní plat činila u diplomovaného lékaře 5 zlatých denně, u ranhojiče 3 zlaté denně. V samotném Brně cholera skončila v polovině listopadu 1866.
Úředně registrovaný počet nemocných byl ve městě 2 813, zemřelo 1 465 lidí. V 17 okresech brněnského správního území se 462 obcemi a 335 373 obyvateli onemocnělo od 6. července do 4. listopadu 1866 celkem 32 918 obyvatel, z nichž zemřelo 13 794 lidí.

Epidemie cholery v Brně (1866).pdf [429 kB]

zobrazit

13. 7. 1866
Přivítání pruského krále Viléma I. v Brně 21. 9. 1831
Epidemie cholery v Brně

Karl Giskra
starosta Brna

Hromadné hroby obětí epidemie
Archeologický výzkum - Archaia Brno o.p.s

Los, Menš