Brno, Petrov 9 (1948)

1923–1931 České státní reformní reálné gymnázium ve Znojmě,
1931–1936 Biskupský teologický institut v Brně,
5. 7. 1936 vysvěcen v Brně na kněze

v roce 2000 papež Jan Pavel II. jmenoval P. Josefa Navrkala mezi své kaplany s právem užívat titul monsignore

1936–1939 kaplan u sv. Václava v Mikulově,
po okupaci Mikulova byl v letech 1938–1939 ustanoven kaplanem v Modřicích u Brna, kde nastoupil základní vojenskou službu, která však skončila 20. 3. 1939 po celkové okupaci ČSR,
1939 administrátor na Moravci,
1939–1941 kooperátor v Mutěnicích u Hodonína,
1941–1946 III. vikář při katedrále v Brně, současně zastával funkci konsistorního účetního a expeditora,
1946–1954 I. vikář a farář při brněnské katedrále,
1949–1950 půl roku ve vyšetřovací vazbě za „nedovolený“ tisk kancionálů, v květnu 1950 propuštěn bez soudu a bez amnestie,
1954–1957 administrátor v Hodonicích u Znojma,
1957 zatčen a odsouzen za „rozvracení republiky v kázáních“,
1957–1960 výkon trestu ve věznicích Bytíz u Příbrami a Valdicích,
1960 dělník ve znojemské Keramice a Frutě,
1961–1969 skladník v ČSAO ve Znojmě,
1966–1969 výpomoc při bohoslužbách v Prosiměřicích, Těšeticích, Konicích, Popicích, Únanově a Moravské Nové Vsi,
1969–1978 farář v Oblbramkostele u Znojma,
1978–1993 výpomocný kooperátor ve Starém Hobzí u Dačic,
1993 až do smrti farář a duchovní správce sester III. řádu sv. Františka v Lechovicích

V roce 2001 sepsal na výzvu brněnské konsistoře některé události ze svého života:
„...Místa mého působení jsou: od roku 1936 Mikulov, vikář při kostele sv. Václava. Od roku 1936 až 1939 kooperátor v Modřicích u Brna. V roce 1939 krátká vojenská služba v Praze ve škole na důstojníky duchovní služby v záloze. V roce 1939 krátká služba jako administrátor na Moravci. Těžká operace perforovaného slepého střeva. Přežití operace ohodnotil primář Antonín Novotný na Žlutém kopci jako zázrak. Odmítl z počátku operaci vykonat, že stejně při ní zemřu. Ale uprosil jsem ho. Poprosil jsem našeho pátera spirituála v alumnátě Msgre Aloisa Kopala o zaopatření. Msgre Kopal zpunktoval hned modlitební akce v nejbližších farnostech a tak jsem to tenkrát přežil ještě bez antibiotik.
Po uzdravení jsem byl téhož roku ustanoven kaplanem v Mutěnicích u Hodonína. Tříletá krásná bratrská spolupráce s p. farářem Vincencem Bednářem. A bylo to těžké loučení, když jsme dostali oznámení, že budu přeložen. Abych to lehčeji asi unesl, dostal jsem na vybranou pět farností: Brno dóm, sv. Tomáš, sv. Jakub, Komárov a Tuřany. Odepsal jsem, že když už musím jít, že si nevybírám, ale půjdu tam, kam budu ustanoven. A tak jsem byl beze všech zkoušek ze zpěvu a kázání ustanoven r. 1941 třetím vikářem při biskupské katedrále v Brně.
Po odchodu faráře Herala postoupil jsem na místo prvního vikáře a faráře tamtéž. Zároveň jsem byl účetním biskupské konsistoře a expeditorem.
Doba po obsazení biskupství a konsistoře vládním zmocněncem se v mém životě vyznačovala stálými žalobami, že jsem něco řekl, že si dělám na faře boční konsistoř, když přijímám sbírky a spisy od děkanů a kněží a tím bráním, aby se setkávali se státním zmocněncem. Vládní zmocněnec Dr. Starý mne nejednou lákal, že bych mohl něčím být, kdybych trochu s nimi spolupracoval. Když nepochodil, upadl jsem v nemilost, a když byl biskup Dr. Karel Skoupý odvezen do internace, objevil jsem jednoho dne v expediční mapě čtvrtku papíru, že jsem ustanoven administrátorem fary v Hodonicích u Znojma.
...Během svého působení v Brně jsem byl vzat roku 1949 do vazby pro hospodářský delikt. Tiskli jsme tehdy Cyrilometodějský kancionál s povolením ministerstva kultury v počtu deset tisíc. Pražský arcibiskup Dr. Josef Beran projevil o náš kancionál takový zájem, že nás požádal, abychom jej vytiskli i pro pražskou arcidiecézi pod titulkem Svatováclavský kancionál. Požádal o povolení a nahlásil nám i číslo povolení, jak je zjistil na ministerstvu. Sehnal jsem papír a tiskli jsme klidně dalších deset tisíc. Přišlo však do toho „Boží Tělo“ 1949 a čtení pastýřského listu biskupů a povolení tisku Svatováclavského kancionálu už nebylo písemně vyexpedováno. Dotiskli jsme tedy i těch druhých deset tisíc kancionálů jako Cyrilometodějské. Někdo z tiskárny to udal. Byl jsem zatčen a půl roku jsem pobyl ve vyšetřovací vazbě na Orlí ulici v Brně a ve znojemské věznici.
Po vyhlášení amnestie v roce 1950 jsem byl jako nedokončený případ propuštěn a vrátil jsem se na Petrov.
...V Hodonicích jsem působil tři roky a nevím už, v které době jsem dostal od kapitulního vikáře důtku za neposlušnost. Nečetl jsem totiž jeho pastýřský list, který neměl ani moc náboženský ráz. Pak jsem po nějaké době dostal oznámení, že mi byl odňat státní souhlas. Jako důvod bylo uvedeno, že zásadně nechodím na měsíční konference svolávané církevními tajemníky, a že tím neuznávám státní dozor nad církvemi. Následující neděli jsem to oznámil věřícím s prosbou, aby v můj prospěch nic nepodnikali, že je to marné a mohli by si uškodit. Neuposlechli. Muži ještě tu neděli proběhli Hodonice, sehnali (nevím už kolik set podpisů) i předseda národního výboru a místní předseda KSČ jim to podepsali a než se v pondělí ráno Hodonice probudily, bylo dvanáct mužů na cestě za krajským církevním tajemníkem v Brně. Usadili se u něho a řekli, že neodejdou, dokud to odnětí státního souhlasu pro mne neodvolá. Vyhověl jim, ale jako podmínku si vymínil, že budu chodit na okresní konference. Dověděl jsem se o celé akci, až když se ti muži vrátili. Uprosili mě a já slíbil. Než jsem ale mohl jít na první konferenci, dověděl jsem se, že pan Kalina, tajemník pro věci církevní, se vyjádřil na okresní konferenci v Moravském Krumlově, že Navrkal už ten boj také vzdal. Zavětřil jsem, že se to roznese po diecézi a budou mě používat k dosažení dalších úspěchů mezi kněžími a tak jsem napsal panu Kalinovi dopis, aby vzal na vědomí, že jsem prohlédl jeho úmysl a že už nikdy na žádnou okresní konferenci nepůjdu.
...Dne 13. srpna roku 1957 jsem byl na ulici ve Znojmě zatčen dvěma příslušníky STB a odvezen do Brna, kde na mne prokurátor Čermák uvalil vazbu. Během čtyřměsíčního vyšetřování, během něhož vyšetřovatel několikrát bez mé přítomnosti prohledal mé věci ve faře, kde se mnou bydleli moji rodiče, odvezl svazek kázání, která jsem si psal a na základě těchto kázání jsem byl 26. listopadu 1957 krajským soudem v Brně odsouzen na 3 a půl roku do nápravných zařízení. Důvodem rozsudku bylo, že jsem pod rouškou obhajoby náboženství podvracel republiku a její lidově demokratické zřízení. (V rozsudku soudu mimo jiné stálo: ‚Obžalovaný v kázáních a kostelích před nejširší veřejností soustavně zastřenou i zjevnou formou napadal naše politické, státní i společenské zřízení, pokrokové úsilí KSČ, marx-leninskou ideologii. V kázáních např. pokrok přirovnával k housence, marxismus, leninismus a komunismus prohlašoval za úřední vzpouru Bohu, prohlašoval, že revoluce nepřinesla nikomu nic dobrého, tvrdil, že kněží jsou bezdůvodně vězněni a z rozmaru internováni, vymyšleně a sprostě urážel poslední chvíle Leninova života, uváděl, že u nás jsou kriminály, nešťastné rodiny, hlad, utrpení a bída, při čemž zesměšňoval výrok představitele státu, že u nás žijeme lépe a radostněji…‘)
...Výkon trestu jsem prožíval zpočátku v uranových dolech tábor Bytíz na Příbramsku a pak až do konce jsem pracoval jako brusič křišťálového lustrového skla ve Valdicích u Jičína. Když byla v květnu roku 1960 vyhlášena amnestie pro politické vězně, byl jsem propuštěn s připomínkou ztráty čestných občanských práv na pět roků a nedovolenosti vykonávat své povolání kněze. Pracoval jsem v té době v Keramické továrně ve Znojmě jako přípravář hmot na užitkovou keramiku, pak ve Frutě jako vařič rajského protlaku a vyskladňovací dělník a 8 roků jako skladník v Autooopravně (společně s P. Jaroslavem Frkem). V letech 1966–1969 jsem pomáhal každou neděli farářům, kteří pro mne vyžádali státní souhlas. Střídavě jsem míval bohoslužby v Prosiměřicích a Těšeticích, druhé v Konicích nebo Popicích a někdy ještě v Únanově a Moravské Nové Vsi.
Do duchovní správy jsem byl zase jmenován dekretem biskupa Karla Skoupého, a to administrátorem fary v Olbramkostele. V roce 1978 mi tam zásluhou místního předsedy KSČ zase hrozilo odnětí souhlasu v celém kraji. Kapitulní vikář Ludvík Horký, který po smrti biskupa Skoupého řídil brněnskou diecézi, se mne pokusil zachránit v duchovní správě alespoň v té části diecéze, která tehdy spadala politicky do Jihočeského kraje. Tam byli ochotni mě přijmout jedině jako důchodce a bez odměny. Ve Starém Hobzí jsem působil až do roku 1993 jako výpomocný kooperátor děkanů dačických Vojtěcha Suchého a Josefa Dvořáka. I ve Starém Hobzí mi dvakrát hrozilo na základě nepravých žalob odnětí státního souhlasu. Kapitulní vikář Ludvík Horký mne zase z toho vždycky vybojoval.
Počítal jsem, že ve Starém Hobzí dožiji, ale dekretem biskupa Cikrleho jsem byl od 1. října 1993 ustanoven farářem v Lechovicích a duchovním správcem sester III. řádu sv. Františka...“
(Převzato z farních časopisů Život farností Znojma č. 1/2012, s. 7-9; č. 2/2012, s. 6-8.)

Ludvík Horký
kapitulní vikář, po smrti biskupa Skoupého řídil brněnskou diecézi Karel Skoupý
brněnský biskup

Petrov
bydliště doložené v roce 1948

Ma